Rodák ze středních Čech, jaký dobrý hospodinec. Pro vší by se rozdal, mít tak další dvě ruce, mimo práci by ještě někde dobrovolničil, nebo třeba stříhal ovce. Ne pro peníze, pro radost. Sám si vystačil a nikdy o nic své sousedy nežádal, ve svém malém domě se cítil jako král.

Pokaždé, co cizák zaklepal na dveře, se vřelým úsměvem otevřel a už mu nabízel co by – čerstvé mléko, chléb, který si sám pekl, a nocleh v teplém lůžku v rohu světnice. Mezi cestovateli byl jakýmsi patronem, ale jeho dobrosrdečnost lákala nejenom je.

Jednou tak už k večeru přicházel z práce vyčerpaný do takové míry, nebýt zima, usnul by ihned tady na lavičce. Nepřekvapilo ho, když uviděl, jak u jeho dveří stojí nějaký mužík s vycházkovou holí a netrpělivě ho vyhlíží. A protože byl ještě v dobré náladě, rozhodl se zažertovat, pobavit, vždyť nocležníci ani pořádně neví, jak majitel domu vypadá!

Vzpřímil se a do tváře usadil nedbalý výraz překvapení, říkajíc: „Copak tady pohledáváte? Zde bydlí pan Mrožek.“

„A kde jako je? Čekám snad půl hodiny a nic!“ vyprskl mužík značně nelíbivým tónem.

„On má nějakou šílenou práci, ve který tráví třeba celej den. Představte si to.“

„To je tak nenahraditelný, že na něj musím čekat?“

„No jistě, Mrožek totiž loví perly v kanále, s to je fuška jak blázen, jednou se takhle potopil a vyplaval až za dva nebo tři dny.“

Mužík ještě více znervózněl: „Takže tu mám jako čekat dva dny? Co si jako myslí ten člověk?“

„No to co si právě teď myslí vám můžu říct.“ Vytáhl z kapsy klíč a dveře odemknul. „Myslí si, že vy, pane, potřebujete nocleh.“

„Tak tak, fakt moc děkuju, Mrožku.“

A postel byla nově povlečená, v perfektní kondici, snad i na více vyhřátém místě než jeho vlastní. Zatopil tak, jak mu síly stačily, a po rozžehnutí ohně zaklapl kamna a upadl do své postele naproti nim.

Nocležník se stále čertil, ale všechna ta neposedná energie zloby ho také stála zbytek sil. Narozdíl od mnohých jiných návštěv neměl žádný ruksak, nebo alespoň blažený výraz z toho, že cestoval do hor a okolní podívané mu vyrazily dech.

Takový divný málomluvný pamužík z hor, svým chováním připomínal naštvanou mluvící houbu; určitě ho dva houbaři objevili a on musel jít pryč, pomyslel si Mrožek. Ale protože houby zimu nerady, stejně jako lidé, jednu věc už mají společnou.

Zprvu bylo zajímavé posedět s někým tak mrzutým, ale jak se s ním čas táhl, seděl ve světnici až do večera a odmítal odejít. To byl fenomén pro Mrožka zcela nevídaný; za svou bohatou kariéru dobrodince nezažil, že by se k němu chtěla nastěhovat naštvaná houba. Bavit se s ní nedá, sní, co může, a hezky poděkovat se ještě nenaučila. Tento večer majitel domu učitelem občanské nauky, tak se rozhodl:

„Víte, pane, ne že by mi vaše přítomnost byla nemilá, ba naopak, jste velmi zajímavý návštěvník.“

„Hm.“ Zamračil se na něj z druhé postele.

„Ale cožpak zítra vyrazit a pokračovat v cestování?“

„Budu tady.“ Odsekl návštěvník a odvrátil zrak, teď pečlivě pozoroval zeď, vedle které ulehl.

„Možná po vás budu chtít příliš, ale umíte hezky poděkovat? Takové milé, pěkné děkuji, to mi vždycky rozzáří den.“

„Za co, Mrožku? Rošt tvojí postele se mi zarývá do zad, tvůj chleba mi nechutná a když chci spát, tak se mě pořád na něco ptáš, jako teď.“

Skoro mu až vyskočilo srdce z hrudi, takový nevděk nevděků; svého hosta by skutečně přihlásil na turnaj mrzoutů. Raději hlasitě polkl, aby se mu srdce zase vrátilo na své původní místo. Poté se pokusil usnout.

Už toho začínal mít dost, celý týden mužíka hostil a dával na něj pozor, stráž by v noci držel před domem, cítil-li by se host více v bezpečí. Ale dnes už ne. Pracovní den strávil přemýšlením, až ho to na konci šichty skutečně napadlo: Lůžko pro hosty, které vybíral se vší láskou, rozloží na kusy a schová je na půdu.

Konečně, když se mrzutý host jednoho dne odvážil vstoupit ven na čerstvý vzduch, Mrožek neváhal. Protože to byl chlap šikovný, měl to celé hotové za pár minut a už si to v košilce ležel ve své vlastní posteli. Skoro by usnul, jak byl spokojený se svým nápadem, jenže klika se rozviklala, dveře otevřely a mužík byl tady.

„Kde je postel, Mrožku?“

Domovník předstíral, že spí, a tak se ho nocležník pokoušel probudit vycházkovou holí. Když se šťouchání už nedalo vydržet, rozespale odpověděl: „No prosím vás, ona se nějak urazila, jak jste si stěžoval na její rošt.“

Mužík se otočil a nevěřícně hleděl do prázdného rohu světnice. „Jak urazila? Co to žvaníte?“

„Normálně se urazila a rozhodla se odletět pryč. S peřinou, se vším, ani jsem neměl šanci jí to rozmluvit, představte si.“ Teď už seděl na rohu postele, plně při smyslech.

„Vy si ze mě přestaňte utahovat, Mrožku, postele rozhodně nemluví a rozhodně nelétají.“

„Já se vážně snažil, když ještě šla vidět na nebi, běžel jsem za rybáři, aby ji udicemi hodili návnadu a pak mi ji navinuli zpátky do domu.“

„Naposledy vás varuju!“ čertil se mužík.

„Pak jsem šel za farářem a on řekl, že takhle to postele dělávají, když někdo zlý na nich leží.“

„Já a zlý? To si vyprošuju!“ zahuhňal sice, ale vzteky už nedokázal říct ani slovo.

„To se stává, pane, tak si buď můžete lehnout hezky tady na zem, nebo jít spát jinam.“

Zem byla značně chladnější než vyhřátá postel s peřinami, a tak se mrzout s naštvaným úšklebkem poručil ven ze dveří.

Povídá se, že potom zavítal do místní hospody, kde si postěžoval na svého bývalého hostitele a převyprávěl přesně to, co mu Mrožek řekl. Naprosto všichni zdejší, včetně obsluhujícího, se mu celou noc nepřestávali smát, až mrzoutovo pohár mrzutosti přetekl a se svou vycházkovou holí odešel pryč. Po zbytek svého života se už naprosto nikdy znovu v těchto horách neobjevil.