Velmi brzo v mém životě začala etapa, kdy se mé štěstí stalo odkázané na neživou věc. Zpočátku to byla neškodná záležitost, která mým rodičům vadila pouze trochu. Jistěže s touto anomálií konfrontovali poradce, ale to jen aby se jim dostalo prozření, že je vysoká schopnost představivosti u dětí běžná. Vysvětlím vám to velmi jednoduše a s co největší mírou realističnosti, protože jste nikdy nic takového neviděli ani nečetli.

Rodiče naše podkroví za svůj život obohatili spoustou zbytečností. Rozbité věšáky na prádlo, kovové držáky na louče, nakřáplé květináče se seschlými květinami. Procházet se na půdě bylo jako výlet do archeologických vykopávek na bohatém nalezišti. Bylo až nebezpečné se tam pohybovat, ale přesto mě to bavilo a strávil jsem tam většinu dětství.

Možná si říkáte, co jsem tam dělal. A tady přichází ta méně pochopitelná část: pokládal jsem ruku na starou dřevěnou bedýnku. Byla to taková běžná zaprášená dřevěnina na úschovu drobných věcí, které člověk nechce mít neustále na očích. Důležité je, co se stalo, když jsem se ji dotkl. Z vnitřku bedýnky začala vycházet velmi jemná světélkující záře. Jakoby byla malým oknem, kterým prosvítalo světlo do jinak temného a prašného podkroví. Zkoušel jsem ji přemístit na jiná místa nebo si ji položit na klín, byla poměrně lehká, ale pokaždé při dotyku dlaně trošku svítila. Dotýkal jsem se ji tak dlouho, až mě záhadně začala hřát dlaň. A pak se objevilo to světlo. Ne viditelné očima, ale světlo uvnitř mě. Začal jsem rychle dýchat, oči se mi otevřely dokořán a nemohl jsem je zavřít. Přesto mě tato interakce naplňovala nevýslovným štěstím.

Následující týden jsem strávil zamčený v pokoji. Rodiče poznamenali, že trávím na půdě 16 hodin denně a začali se přílišně zajímat. Zamčené dveře mě ale neměly šanci zastavit od toho získat si zpět svoji radost. Vylezl jsem oknem ven, přitáhl si dřevěný žebřík a začal šplhat směrem k otevřenému oknu v druhém patře. Až pozdě jsem zjistil, že jsem žebřík položil na nestabilní podloží a ten se po mém vyšplhání nahoru začal kývat. Zatočila se mi hlava. Žebřík letěl zpátky přímou trajektorií dolů a já s ním. Svým letícím tělem jsem prorazil cestu skrz trouchnivějící střechu staré kůlny.

Ocitl jsem se na cihlové zemi. Ruce jedovatě pálily a po čele stékal provázek krve. Když jsem nabyl vědomí a oči mi zaostřily, nemohl jsem uvěřit, co vidím okolo sebe. Kůlna byla po strop naplněná stejnými dřevěnými bedýnkami, jako byla ta, kterou jsem našel na půdě. Ihned jsem vstal a pokoušel se jich dotýkat a stejně tak jako ta první, i tyhle jemně světélkovaly při kontaktu s mojí dlaní. Bylo to neuvěřitelně euforické. V tomto rauši jsem strávil celou promrzlou noc. Otřes mozku i možné zlomeniny kostí mi byly naprosto ukradené. Celou noc jsem strávil s kouzelnými kusy dřeva a cítil jsem se báječně. Bylo to tak báječné, že jsem ztratil vědomí.

Probudil jsem se až na nemocničním lůžku. Všude kolem mě byly nějaké ozdoby co se blyštily a pak nějaké co hrály jemnou cinkající melodii. Slyšel jsem ji hrát s trojnásobnou ozvěnou, pak ozvěna byla jen jedna a v tu chvíli jsem otevřel oči. Byla noc. A já nebyl ve svém těle. Nic na téhle lidské schránce jsem nepoznával. Mé ruce byly znatelně delší. Nohy sahaly až na konec postele. Dech můj hrudník zvedal příliš mnoho deky. Nepoznával jsem se. Byl jsem naprosto jiný. Za ten jeden den jsem musel vyrůst alespoň o polovinu.

Záhadným způsobem se mi podařilo rozpohybovat nohy a začít kráčet po pokoji. Nikdo další tam nebyl. K mému zděšení byla na stolku u druhé postele dřevěná bedna. Identická s tou mojí. Nejen, že světélkovala, ona zářila. Byla hlavním a jediným zdrojem světla v nemocničním pokoji. Světlo se dralo ven z malých škvír ve dřevě s absolutní silou. Vyrazil jsem ven. Prošel jsem všemi dveřmi, které mi stály v cestě, než jsem se ocitl na ulici plné lidí. Nikdo se na mě ani nepodíval. Všichni se koukali se sklopenými hlavami směrem ke své hrudi, kde ji svírali. Všichni se krčili a tahali nohama po cestě, ani je nezvedaly. Všichni drželi tu příšernou dřevěnou věc. Byli jako mžourající světlušky v lidské podobě. Zbaveni barev v obličeji a necháni napospas sžírajícímu světlu.

Svět už nikdy nebyl stejný. Já jsem nebyl stejný. Byl jsem jediný na planetě, kdo tomu nepodlehl. Marně jsem pečoval o své rodiče, přilepené k dřevěným bednám. Jejich základní životní potřeby se přesunuly na druhou kolej.

Svět byl ztracený. Já byl ztracený. Naději jsem ztratil až v bodě, kdy to samé začala dělat i zvířata.