POHNUTKA

Stala se událost vedoucí k zhroucení mého osobního a profesního života. Nebyl nikdo, kdo by mě v té příšerné době podpořil, ostatně svoji vlastní rodinu jsem nikdy nepoznal. Po finančním kolapsu mi nezbylo než prodat většinu svého majetku a ve snaze chytnout se posledního stébla rozeslat prosebné dopisy lidem, kteří, jak jsem tušil, jsou moji příbuzní. Ubíhaly týdny a nepřišla žádná odpověď, pouze obálka adresovaná mně obsahující tisícikorunu, ale bez zpáteční adresy.

Po dvou celých měsících, kdy jsem musel prodat lednici a má naděje na budoucnost již vyschla, přišly hned tři dopisy. Štěstím jsem vyskočil z postele. To ale napsat nemohu, protože by to nebyla pravda, jelikož žádná postel již nebyla v mém vlastnictví, prostě jsem vstal ze starodávné bazarové matrace pochybné minulosti a dopisy převzal. Tentokrát na nich zpáteční adresy byly, a s udivením jsem zaznamenal, že jsou všechny stejné. Proč by tato rodina poslala tři různé dopisy, to mi měla tolik co povědět? Otevřel jsem první z nich a četl objem slov vyprávějící o ženě, Petře Tříbkové, která, s největší pravděpodobností, byla mojí matkou. Zde umřela má naděje v to, že poznám své biologické rodiče. List vyprávěl o tom, jak má matka, samoživitelka po náhlém odchodu jejího partnera, ztratila víru v životní radost. Když se ji naskytla možnost mě odkázat na dobrou vůli státních organizací, bez váhání tak učinila. Pár měsíců po tomto rozhodnutí ale skonala žalem. Nicméně jsem četl dál a dobral se k pozitivnímu sdělení. Zbytek rodiny po dvaceti letech mé nepřítomnosti ochotně nabízel pomoc a střechu nad hlavou. Otevřel jsem zbývající dva dopisy od stejného odesílatele, ale nic dalšího jsem se nedočetl. Byly to tři totožné vzkazy ve třech identických obálkách. Říkal jsem si, že musejí být naprosto odhodlaní mi pomoci, když si našli čas napsat vzkaz hned třikrát. Nejspíš chtěli mít jistotu, že alespoň jeden z dopisů skončí v mých rukou. A tak většina mých zbývajících úspor padla na poslední nájem, jeden poměrně hezký kufr v dobrém stavu a jízdenku nočním vlakem do příhraničí, kde moje ztracená rodina přebývala.

Tak jsem se ocitl na lůžku dopravní společnosti, které bylo mnohem pohodlnější, než stará matrace v rohu prázdného pokoje. A i když v tom starém pokoji zbyla jen ta matrace a kufr, bude mi chybět. Jistě bude mnoho chvil kdy oplakám město, které po celý můj život bylo můj domov. Nevím jestli to byla katarze, nebo podobný fenomén, ale dokázal jsem se dobře vyspat, i když jsem sdílel stěnu s osobu, která s sebou měla psa, který štěkal pokaždé, když vlak zahoukal. Strojvedoucí si toho nejspíš všiml a jednou za čas psa zlomyslně rozštěkal, asi z dlouhé chvíle při řízení vlaku.

Ráno vlak zastavil a protože se ostatní teprve probouzeli, já byl první, kdo z něho vystoupil. Tři opravdoví lidé čekali na nástupišti a vyhlíželi mladého člověka, od kterého očekávali, že s sebou přiveze své cennosti a nastěhuje se k nim. Podle hrubého popisu vzhledu mých příbuzných, který byl také uveden v dopise, je nebylo těžké rozpoznat. Velmi stará paní s bílými vlasy, dlouhovlasý muž v kostkované košili a blondýnka s přílišným líčením, zhruba tak v mém věku, čekaly, až k nim sám přistoupím. Ihned mezi nimi padla poznámka o tom, jak jsem své matce podobný, ale na shledávací obejmutí nedošlo, přec jen jsme se spolu neviděli po dvacet let a neměl jsem představu o tom, jak zbylá rodina funguje a co pro ně je a není přijatelné. Nepochopil jsem, proč přijeli třemi samostatnými auty, když bychom se pohodlně vešli do jednoho, ale nenamítal jsem nic. Jen jsem si pomyslel, jak zvláštní to je, že tato žena, která dost možná byla v důchodu ještě než jsem se narodil, stále dokáže řídit.

Nechali mě vybrat s kým pojedu a já se rozhodl pro auto muže. Nemusel jsem se ho ptát na cokoliv, rovnou spustil o aktuálním dění této, mně zatím neznámé domácnosti, a samozřejmě nechyběly ani krátké popisy ostatních. Paní Markéta Tříbková má být mojí babičkou, slečna Andrea vzdálenou sestřenicí, a on prý bratr mého otce Pavla, Rudolf. Moje první otázka směřovala na to, kdo byl můj otec a proč je součástí rodiny jeho ženy zrovna jeho bratr. Znechuceně odpověděl, že se můj otec nedokázal vyrovnat s tím, jak je domácnost nastavená a neustále se jí pokoušel měnit. Když pochopil, že by takto nemohl být šťastný, rodinu opustil a už se nikdy neozval. Znechucený byl proto, že jeho bratr při svém odchodu již věděl, že má matka čekala syna. Neodvážil jsem se ptát dále a protože Rudolf byl člověk výřečný, po odmlce pokračoval v povídání. Jakmile mě matka svěřila státu, její duševní stav degradoval natolik, že nemohla vstát z postele. Při svých návštěvách ji Rudolf dokázal znovu postavit na nohy, četl jí knihy, vařil jí a nosil čaj, po večerech povídal o svých loveckých výpravách. Došlo i na to, že si přinesl kytaru a potichu zpíval písně, které si sám psal. Matka si ho tolik oblíbila, dodal ji pár pohnutek do života, které ji přiměli se z postele zvednout a začít znovu žít. Při svém času stráveném s matkou trávil čas i s jejími dvěma blízkými osobami, bavil je při večerech u krbu a ráno jim připravoval snídaně. Brzo se stal jejich nedílnou součástí a dle svých slov, to bylo přesně to, co mu v životě chybělo.

Nebyl už čas vyprávět, odbočení na příjezdovou cestu následovalo zaparkování třech aut a vystoupení čtyř lidí. Vyděsila mě představa, že teď budu žít v tak obrovském domě, který nevypadá neudržovaně, ba naopak do něj určitě nezatéká a jeho zdi neobklopuje plíseň. Jediná jeho nevýhoda bylo umístění, okolo byly jen stromy, žádný jiný dům. Potkat se znovu s civilizací znamenalo urazit kilometry po kolísavé cestě, která byla v přírodě udržována těmito třemi lidmi a jejich auty. Ještě, než jsme přišli k vchodovým dvěřím, se svévolně dostala ke slovu slečna Andrea. Tipovala, že Rudolf neměl odvahu mi říct to nejdůležitější, a to, že můj otec nedokázal žít v domácnosti, kde platí to pravidlo. Paní Markéta ji okřikla, ať nového člena neděsí, že na mladé se musí pomalu, a že mi to řeknou časem. Nic jsem nenamítal a vkročil dovnitř hned po tom, co Rudolf odemkl dveře. Neuvítal mě jeden pes, nýbrž hned tři, různých barev a velikostí, jeden byl až komicky malý, drobný přešlechtěný druh a ostatní dva středně velcí sympatičtí chlupáči. Neodvážili se na mě vyštěknout, a právě ono přijetí mé osoby šelmami tohoto domu mi dodalo pocit, že sem patřím.

Po tom, co si ostatní odložili klíče na komodu, bylo oznámeno, že můj příbytek se nachází v třetím patře, je to vlastně malý podkrovní byt. Ten samý byt, ve kterém bydlela Petra, pověděla Andrea. Na moji otázku, kdo to byla Petra, mi odpověděla, že tak se jmenovala moje matka a až zákeřně se ušklíbla, nejspíš proto, že jsem si její jméno nezapamatoval z dopisu, ačkoliv jsem ani neměl příležitost ji poznat. Řekl jsem si, že si všechny výtky k jejich chování nechám stranou, jsem tu z jejich dobré vůle a musím prokázat velkou míru tolerance a pochopení. Proto jsem dále nic neříkal, zvedl kufr ze země a šel po schodech nahoru, poté po ještě dalších schodech, kterých ale bylo jen pár. Po otevření starších dveří a za doprovodu úpěnlivého skřípotu jsem se objevil ve vybydlené místnosti možná dost velké na jednu nebo dvě pohovky, ovšem okna byla krásná. Skrz zakulacené výklenky ve střeše šly opravdu vidět jenom stromy, ale v tu chvíli tak krásně šuměly, že jsem na stísněnost prostor nedokázal pomyslet. Druhý pokoj nebyl o nic větší, ale byl, a více jsem si přát nemohl. Žádní sousedé se kterými sdílím stěny, žádní uštěkaní psi chtějíc neustále vyvenčit a po odchodu jejich majitelů dokonce škrábajíc, vyjících na tu jedinou zeď, kterou s nimi sdílím.

Rozhodl jsem se si obstarat základní nábytek, pro mladého člověka bez peněz tento pojem znamená postel a gauč. Po místy blátivé cestě bylo obtížné někam dojít, ale přeci jen, po pár hodinách mokrých nohou, se mi zjevila vesnice a shodou okolností v ní byl bazar nábytku. Vybírat jsem si nemohl, hleděl jsem na nábytek podle jeho ceny, a taky na to časem doplatily moje záda – ale byl můj! Tuze přívětivý majitel obchodu semnou konverzoval plynule a výřečně o tomto místě, u kávy vyprávěl o jeho předcích zde žijících, slavných rodácích a nakonec mi dokonce nabídl, že můj nábytek ten kousek zadarmo odveze vlastním autem. V autě, nebo spíše dodávce, nepřestával mluvit a vyptávat se, až se mi zdálo, že se jedná o člověka, který si chce na každého udělat svůj vlastní obrázek, rozhodně jsem ho zaujal. Mluvil o nové tváři v sousedství, jak zajímavé je vidět nové lidi co se sem stěhují, a já mu přitom řekl jen, že bydlím nedaleko a přišel jsem pěšky. Když se dozvěděl, že sháním práci, rovnou mi ji nabídl. Budu stěhovat nábytek a rozvážet ho do skladišť, takto jednoduše byl nevšedním člověkem vyložen můj osud. Ukázal jsem mu odbočku k osamocenému domu, kde přebývám, a on, ještě před odbočením, zastavil. Ptal se na Petru, přitom až horlivě zíral do mých očí čekajíc odpověď. Já mu zamlžil situaci jak nejlépe jsem mohl. O tragédii v rodině jsem mu říct rozhodně nechtěl, jednak proto, že není jejím členem, ale také jsem se bál, že Petru znal. Pak by mu to způsobilo obrovský smutek.

„Milý Rostlislave, odpovídáme na tvoji prosbu a dáváme ti nabídku odstěhovat se do rodinného domu naší rodiny, ve kterém jsi se narodil. Uběhlo již mnoho let a my se s tebou marně pokoušeli spojit. My, to znamená tvá sestřenice a babička, která by se ráda dožila tvého návratu domů. Chápeme, že pro mladého muže může být osamocený život velmi těžký a plný nástrah, tedy, pokud je pravdou to, že jsi na pokraji osobního bankrotu, mile rádi ti pomůžeme. Máš u nás k dispozici místo k životu, můžeš tady s námi bydlet jak dlouho uznáš za vhodné. Co se týká podrobnějšího příběhu tvých rodičů a jaké byly jejich osudy, tedy otázek, které sis určitě mnohokrát sám pokládal, to bychom ti rádi sdělili osobně. Je to opravdu složitý příběh, který si zaslouží dlouhé posezení u čaje. Na druhé straně najdeš adresu nádraží, na které dorazíš, pokud se rozhodneš podniknout tento krok, budeme tam na tebe čekat v uvedený čas. Pokud nechceš, a odmítneš naší pomocnou ruku, nemusíš na vlak nastupovat, žij dále tam, kde jsi nyní. V každém případě ti přejeme hodně štěstí. Tříbkovi.“

PRAVIDLO

Třetí ráno trávím sezením na gauči, moje obvyklá aktivita spočívající ve srovnávání si věcí v hlavě. Dost možná by přišlo vhod se nyní více seznámit s ostatními, protože počáteční nervozita odpadla a dostavila se odvaha přidat se k naprosto první snídani, kterou zažiji s ostatními.

Samozřejmě, že snídani vařil Rudolf, nebo spíše smažil, byla to vaječná omeleta s nádechem uzenin, takové běžné chlapské jídlo vařené v režimu nejvyšší úspory času. Když ji pokládal na stůl, byli jsme tu jen my dva a nikdo jiný. Načal ranní promluvu tím, že se mám najíst a on mezitím usmaží další dvě omelety. Domyslel jsem si, že ostatní na snídani ještě dorazí. Na stole přede mnou ležel příbor, včetně lžíce, ta mi přišla jaksi zbytečná.

Jakmile jsem dojedl, usedl k jídlu on sám a objevila se mezi námi malá konverzační mezera, kterou jsem narušil tím, že jsem se dotázal, proč jsou u snídaně připraveny příbory rovnou k obědu. Rudolf zvláštně zvážněl a pověděl, že je nesmírně důležité, aby na stole vždy byly tři příbory. Dále jsme hovořili, on hovořil více, o svém snu, který se mu dnes zdál, ve kterém lovil zvířata a podařilo se mu skolit trofejního jelena. Takový koníček nemám, ale zajímá mě historie, opověděl jsem. To bych měl poklábosit s Andreou, prý historii studovala a přestrašně ráda o ní vypráví. Když nemá komu vyprávět, píše historické knihy a nebo doučuje. Napřímo jsem se zeptal, co studoval on, a dostalo se mi zjištění, že je vyučený zedník, ale tuto práci nikdy nedělal, vyjímaje prací na tomto domě. Po získání učebního listu si dodělal maturitu a různé certifikáty, brzo na to se stal burzovním makléřem. Jeho rodina nepatřila k nejchudším a poskytla mu pevný finanční základ pro život. Kupování a prodávání akcií viděl jako skvělý způsob, jak svěřené peníze zúročit a zajistit si pěkný život. Dále, jako svojí druhou práci, loví zvířata, která pak zpracovává, prodává maso a kůže včetně jeleních trofejí svým známým a okolním podnikům. Myslel opravdu na všechno, a ještě předtím, než bylo jisté, že se sem přestěhuji, nechal zhotovit klíč od domu a od mého bytu, ten od domu hned dvakrát. Klíče jsem si vzal, poděkoval za jídlo a odebral se do práce.

Během potemnělého večera na cestě domů jsem v dálce poznal Andreu, která šla stejným směrem, jakým jsem šel já. Přidal jsem do kroku a pozdravil ji ještě předtím, než jsem ji doběhl, pozdrav mi ale neopětovala. Spíše než zášť ke mně se v ní hromadil jakýsi druh smutku, který nedokázalo skrýt ani její přílišné líčení. Netrvalo ale dlouho a rozmluvila se o tom, jak ji doučování historie nebaví, protože většina studentů na univerzitě nesdílí takový zápal, jaký má ona, studují buďto na popud rodičů, bojí se vstoupit do pracovního života, nebo nejlépe, obojí. Historie ale není jen o tom memorovat si data, napsat pár prací a proklouznout do posledního semestru, říkala. Každá země, ať už blízko nás nebo pekelně daleko, má své silné osobnosti, které tvarovaly jejího ducha. Následně začala vyprávět o Bismarckovi, tady jsem se ještě trochu chytal konverzace a udával pár svých názorů na věci, které jsem o něm věděl, ale když vytáhla nějaké území Caprivi v Africe, o kterém teď píše odbornou práci, ztratil jsem řeč a už jen poslouchal. Takto vyprávěla o svém zájmu po tak dlouhou dobu, že jsem si ani nevšiml, že jsme už došli k domu. Přistoupila ke dveřím a třikrát otočila klíčem v zámku, který třikrát cvaknul, dveře se otevřely. Opatrně jsem se zeptal, co přesně mi chtěla říct před pár dny, kdy jsem dorazil. Odpověděla, že mi to řekne u ní. Souhlasil jsem a následoval její trasu nahoru po schodech směrem k jejímu bytu. Znovu třikrát odemknula, otevřela, a já viděl, že se její byt se nikterak neliší od toho mého, také měla dvě své místnosti, jen byly větší, pečlivě vyzdobené různými obrazy a jedna větší mapa Evropy visela nad sadou tří stejných křesel.

Výzvu posadit se jsem pouze vetoval žádostí o čaj a poté usedl. Svěřila se, že se názorově neshoduje s vedením domácnosti, jelikož ostatní dva členové jsou pověrčiví až to bolí. Znovu zmínila mou matku, byla prý velmi milovaná, usměvavá, všeobecně hodný člověk, který nepřízní osudu ztratil svoje kouzlo. Paní Markéta doufala v to, že se stane babičkou a to tak moc, že matku neustále pobízela, aby si našla partnera, provdala se a měla potomky. Nejen u večeře, ale i ráno ji to tak dlouho připomínala, až to bylo k nevydržení. Matce to ale nepřišlo otravné, nýbrž chtěla své vlastní matce naprosto vyhovět. Nacházela si partnery, ale s žádným nevydržela. Co s ní ale vydrželo byla velká smůla, protože dvakrát čekala dítě, které se ale nedostalo na svět kvůli jejím zdravotním komplikacím. Podotkl jsem, že musí být otřesné to zažít, a hned dvakrát, to je pro člověka určitě devastující. Andrea, jako žena, cítila bolest tohoto příběhu, proto se na pár chvil odmlčela, ale poté vyprávěla dál. Díky jejímu vyprávění jsem si dokázal poskládat příběh mojí matky, kterou jsem nikdy nepoznal a pocítil obrovskou lítost, která přebila hněv nad tím, že mě opustila.

Když jsem měl vědomosti o záležitostech týkajících se mé rodiny, snažil jsem se nenápadně změnit téma na to, co myslela tím, že jsou druzí dva obyvatelé domu pověrčiví. Souvisí to tak trochu semnou, říkala, protože já jsem, podle jejích slov, třetí potomek Petry, a také jediný, kterému se poštěstilo přijít na svět bez újmy. A ta obrovská citová zátěž, kterou nejmilovanější člen rodiny postupně zažíval, se časem stupňovala a dost pravděpodobně se přenesla v celé své míře na ostatní. Od mého narození se do hlav členů domácnosti vštěpila představa, že jde o jakési prokletí, a od té doby naprosto všechno dělají třikrát. Bojí se je slabé slovo, Andrea hleděla do zdi půl minuty, než našla co největší nadsázku, která by to vystihla přesněji. Mají úděsnou hrůzu z toho, co by se mohlo přihodit, kdyby cokoliv udělali pouze dvakrát. A takový strach měla i Petra, nikoliv její poslední partner, můj otec. Neustále bojoval proti tomuto bláznovství, a když se dvě ženy rozhodly nepřijmout jeho požadavek vyhledat psychologa, nadobro zmizel z jejich životů.

Při svých rozhovorech s Petrou Rudolf uvěřil tomuto prokletí a žije teď s domněnkou, že pokud udělá cokoliv pouze dvakrát, přinese to obrovské neštěstí. Dokonce má tři práce, nebo to alespoň tak bere. Jedna jeho práce je lovec, druhá obchodník s kožešinami a masem a třetí investor. Nemohl jsem nepodotknout jak zvláštní kombinace povolání to je, a tím jsem Andreu rozesmál, jako by si nikdy sama neřekla, že investor, co loví zvířata, je prazvláštní kombinace. První den tady jsem si myslel, že s tímto člověkem nebudu moc dobře vycházet, ale ona je mi až moc blízká na to, abychom si nerozuměli a neměli stejný smysl pro humor.

Paní Markéta dělá vše proto, aby si udržela povědomí o tom, že také vykonává tři zaměstnání. Říká, že její zaměstnání je důchodkyně, druhé pak švadlena a třetí je to, že pečuje o tento dům. Andrea ani Rudolf si na ni ale nikdy nemohli stěžovat, protože ačkoliv je náměsíčná, po nocích bloudí po chodbách jako duch a sem tam také potřebuje psychickou oporu, což jde dost dobře pochopit, je to vynikající a velmi pečlivá dáma. Právě díky jejímu působení je vše bez nánosů prachu, podlahy čisté, nádobí umyté a mimo to vypere, vyžehlí a zašije jakékoliv oblečení.

Dlouho se mi nestalo, aby čas běžel tak rychle při nějaké konverzaci, a zrovna teď byl čas na večeři. Sešli jsme po schodech a měli spoustu příležitostí obdivovat Rudolfa, jako člověka, který dokázal nejen lazaně servírovat, ale také připravit ono těsto, ze kterého se dělají, zformovat ho do tenkých úhledných plátků a celý produkt bezchybně upéct. Jak byste očekávali, upekl lazaně hned třikrát a my jednoduše neměli možnost všechno to jídlo sníst. O řešení problému se postarali tři další obyvatelé domu, psi.

„Celé roky jsem se snažila složit skládanku chybějící rodiny, a ona se vlastně teď složila sama. Nevěřila jsem tomu, že to může být skutečně on, někdo nám celou dobu příbuzný, syn mojí dcery, kterého jsem nikdy předtím neviděla. A co je lepší, nemám z něj pocit, že by to byl nějaký hlupák, taky se sem prostě mohl přistěhovat nějaký budižkničemu, co by nám to tu leda tak zdemoloval. S Andreou jsme napsali ten dopis tak vroucný a pomoc napřímo nabízeli na zlatém podnose, bez nějakých okolků nebo podmínek, přitom jsme netušili, co za člověka Rostislav bude. Ale je moc brzo na to, abychom ho skutečně poznali, teď většinu času tráví ve svém bytě, nejspíš potřebuje nějaký čas strávit osamocen. Ráda vidím, že plánuje zůstat, už si koupil nějaký nábytek a našel si práci. Musí to být velká rána, zkolabovat ve světě a pak se ocitnout někde jinde, bez možnosti vrátit se zpátky. Tedy z toho, jaký z něho mám pocit, jsem začala věřit, že k nám patří. Nevadí mu dělat věci tak, jak je děláme my, a dokonce je trochu podobný své matce. Jen mne mrzí, že je více podobný svému otci, tomu ničemovi, který se nedokázal odhodlat být správným mužem v době, kdy to jeho žena potřebovala nejvíce. Nezbývá než doufat, že se ti dva nikdy nepotkají a on neotráví jeho mysl těmi nesmysly, že jsem byla tchýně, co do všeho mluvila a nic jim nedovolovala. On prostě nikdy nedokázal pochopit, že tento dům je takto nastaven a je potřeba to dodržovat. Pak by mě Rosťa mohl začít považoval za ženu, která zničila jeho matku, to ale není žádná pravda, já své dceři chtěla jen pomoct. Její duševní problémy nezpůsobovala naše domácnost, jak to tvrdil ten ničema, ale on. A že by se odstěhovali pryč, jak pořád bez přestání navrhoval, co by to pak znamenalo pro budoucí generace, vždyť tady v tomto domě bydleli i moji rodiče, bylo to jejich osudem, aby tady bydleli i oni.“

TŘI

Bylo snad brzy ráno, kdy se poprvé stalo, že mě probudilo hlasité bouchání na chodbě. Ten opakovaný zvuk se linul klíčovou dírkou dveří až k mojí posteli. Vzhledem k tomu, že mojí hlavu tuto noc obklopil děsivý sen, jsem nebyl v rozpoložení odemknout dveře a jít se podívat, kdo za svítání ruší klid. Zdálo se mi, že zvuky zesilují a z hlasitého bouchání se během krátké chvíle stalo enormní bušení. Pustočerná noc přidávala na děsivosti onoho momentu, už jsem ani nebyl schopen vstát z postele a rozsvítit si, nemohl jsem se schovat pod deku, nedokázal jsem pohnout jedinou rukou.

Zvuk otáčení klíče v klíčové dirce byla ta poslední kapka, kterou můj mozek unesl, než plný zděšení vypustil příkaz volat o pomoc. Ale nemohl jsem. Odemčené dveře zaskřípaly, ale neotevřely se, protože silueta osoby již byla dávno uvnitř. Přibližovala se a každým krokem se více zhmotnila, nepřestávala hledět do mých očí a svou pomalou chůzí zlotřile natahovala dobu, po kterou jsem trpěl. Objevuje se druhá, třetí, a všechny naprosto totožným stylem chůze kráčejí směrem ke mně. Nic neříkají, a i kdyby říkaly, nemohu jim odpovědět jinak, než vyděšeným výrazem v obličeji. Uběhlo pár úděsných hodin, těch nejdelších hodin v mém životě, než se siluety s příchodem slunce vytrácely, rozplývaly se, kráčejíc zpátky cestou, kterou přišly. Celý nadpřirozený zážitek vrcholil tím, že se klíč v klíčové dirce znovu otočil na druhou stranu a dveře byly opět zamknuté.

Procitl jsem a byl schopen znovu ovládat ruce, s vyděšeným srdcem, ale již klidnějším výrazem v obličeji jsem spěchal za Andreou, ostatně ona je mi nejblíže, jak duševně, tak i fyzickou vzdáleností, kterou musím urazit, než zaklepu na její dveře. Při bouřlivém úprku ven jsem si ani nevšiml paní Markéty, jak na chodbě vytírá podlahu, a upřímně, tak vyděšený jsem v životě nikdy nebyl. Ihned jsem si začal pokládat otázky typu: Co by tady dělala tak brzo ráno? Má s těmi siluetami nějakou spojitost? Jakékoliv jiné vysvětlění, cokoliv by mi pomohlo se trochu uklidnit.

Postřehla můj zmatek a slovně ho ohodnotila tím, že řekla, že my mladí lidé pořád někam spěcháme. Ale nevypadala v obličeji naštvaně nebo zle, usmívala se, jakoby vyjadřovala malé pochopení pro nás mladé lidi, kteří „někam spěcháme“. Samozřejmě, že jsem se dotázal, jestli něco v noci neslyšela, a na to mi odpověděla, že včera v noci slyšela jen šum korun stromů vycházející z otevřeného okna. Netázal jsem se sám sebe, zda-li je tato odpověď spíše pozitivní nebo v rámci okolností naprosto děsivá, prostě jsem zaklepal na dveře Andrey. Stále rozespalá, ale s velice pobaveným výrazem v obličeji otevřela dveře dokořán a nechala mě zaujmout místo v křesle.

Zatím co se líčila u zrcadla, samozřejmě třikrát, jsem vyprávěl o dosti podivuhodné situaci, která se přihodila, byl jsem dost v neklidu na to, aby to s ní hnulo, ale ona nic. Pozorně si mě poslechla a převyprávěla její verzi včerejší noci, že mě slyšela křičet ze spaní, ale že se to stává každému, kdo tady bydlí. Podle povídaček ostatních dvou tady přebývají duchové, ale tomu odmítala věřit, namísto toho již delší dobu hledala jiné vysvětlení. Ve svém bádání za pravdou jsem ji byl nápomocen tím, že jsem sdělil celý průběh včerejšího děsu. Paní Markéta byla buďto hluchá jako poleno, nebo naprosto smířená se třemi duchy, kteří navštěvují spáče, ostatně jak si jinak vysvětlit její vyrovnanost dnes ráno. Možná, že právě to byl ten důvod, proč pod touto střechou nechtěl můj otec strávit už ani minutu. Najednou jsem to chápal.

Rozhodl jsem se neztrácet hlavu, možná hodinu po tom, co jsem ji již ztratil, a zeptal se Andrey na to, co si tom myslí ona. Namísto rodového prokletí, tuto příšernou událost, se stoickým klidem, nazvala rodovou chorobou. Samozřejmě, že ostatní pohlíželi na tři duchy oknem spirituálna, nedokázali si připustit, že by to mohlo být něco jiného. Zůstal jsem na názorové rovině vrstevníka a odebral se po schodech dolů, směr vydatná snídaně. Rudolf byl dnes na lovu, a tak nezbývalo nic, než si jídlo připravit sám. Najednou mě znepokojovala častá přítomnost čehokoliv v sadách po třech, v šuplících jsem nacházel tři vařečky, tři naběračky, dokonce na troubě byly pouze tři varné desky, namísto tradičních čtyř. Něco ve mně se bouřilo proti nadvládě tří v našich životech, ale připomínal jsem si, že zde bydlím prakticky zadarmo, musím být shovívavý. Tak se ptám sám sebe, co další dny přinesou.

MAJITEL

Snaha vyrovnat se ostatními byla přijata nadmíru pozitivně, neustále se držím pravidla a snad díky tomu udržuji velice přátelskou atmosféru s ostatními z domu. Má to své výhody, například třikrát vyprané prádlo voní mnohem více a tři rodinná setkání denně člověka stmelí. Na druhou stranu, třikrát zalité květiny nevoní nijak.

Firma, ve které pracuji, se významně rozrostla a začala prodávat nový nábytek, zrovna dnes byla příležitost oslavit můj třetí měsíc v nové práci. Dělám zároveň montéra nábytku, skladníka a doručovatele, ale nikomu z domu jsem dnes o úspěchu firmy neřekl, kvůli tomu, co se stalo. Můj zaměstnavatel, tedy Pavel Jakobín, který mi na začátku prodal nábytek a rovnou nabídl práci, mě od začátku měl obzvláště rád jako člověka, později, zvláště kvůli sympatiím, které ke mně choval, se ke mně začal chovat, jako bych byl jeho synem. Neměl žádnou rodinu, ke které by se vracel, a tak celé dny proseděl u papírování a vyřizování objednávek, odpovídání na e-maily a čtení novinek ze světa nábytku. Mnohdy až do noci vyplňoval formuláře, tabulky, podepisoval kolonky a zalepoval obálky. Nezašel bych daleko, kdybych řekl, že se z něj stal příkladný workoholik, a já mu ještě dodal jakousi energii k tomu, aby pracoval přesčas a snažil se rozrůst svůj podnik. Jako by pro mě chtěl být jakýmsi vzorem.

Měl jsem ho opravdu rád, vyprávěl mi o svém životě tolik. Jednou mi nabídl, že bych u něj mohl pár dní pobýt, byly to příjemné a harmonické dny, opravdu jsem cítil, že mi vůbec nic nechybí. Když nebyla nálada chodit ven nebo přespříliš pršelo, nechal rozvážkovou službu přivézt hned několik druhů pizzy a pak jsme ji společně jedli u pořadu „Máte doma uklizeno?“. Ale když pršet přestalo, zašli jsem do lesů a ulovili nějaké ryby v místním rybníce. Spíše tedy on, a byl velmi odhodlaný mě učit, jak je chytat třeba jen samotným rybářským vlascem, návnadou na háčku, hrubou silou a houževnatostí. Nikdy předtím bych nepomyslel, že jde chytat ryby bez rybářského prutu. Když se mi to tehdy povedlo, měl jsem obrovskou radost, ale už jen ze zvyku jsem trval na tom, že rybník neopustím, dokud nechytnu další dvě ryby. Na to překvapivě velmi špatně reagoval, přímo ho to pobouřilo, prostě nechápal, proč si za tímto cílem stojím. Ale nakonec na mě stejně počkal, a já se se třemi rybami a klidem v duši vybrodil ven.

Byl velmi dobrý učitel, ale ten den vedl konverzaci, která mi nebyla vůbec příjemná. Cestou domů se ptal, jak to máme doma nastavené a jak vypadá moje denní rutina. Nezbylo mi nic jiného, než říct, že je doma vše v pořádku a moje denní rutina je naprosto běžná. Vstanu a třikrát si vyčístím zuby, třikrát ustelu a třikrát se pomodlím, třikrát zamknu dveře a vyrazím pracovat. Nepřišlo mi zvláštní třikrát denně jíst a třikrát umývat nádobí, třikrát si mýt ruce a vařit tři kávy, ostatně, takto jsem nyní fungoval. S tím, co jsem řekl, výrazně nesouhlasil a pronášel fráze, jako, že to je časově neúsporné a zbytečné, tímto způsobem celé mládí strávím ztrácením času, je lepší něco udělat jednou a dobře, než třikrát a špatně. Na to jsem odvětil, že pokaždé vše, co dělám třikrát, dělám třikrát dobře a nikdy ne špatně. On se zeptal, proč to tedy dělám dvakrát více, než je to potřeba.

Zdržel jsem se odpovědi, nebo jsem ji v hlavě v tu chvíli nenašel a nebo jsem svojí motivaci dělat vše třikrát vůbec neznal. Jak bych ji také mohl znát, však nemám tušení, co hrozného by se mohlo stát, kdybych jedinou činnost vykonal jen dvakrát. Měl jsem silný pocit, že ta konverzace poškodila harmonii, která mezi námi do té doby plála, a já nyní nevím, jak na tom s tou prací vůbec jsem. Mohl by mě propustit, jelikož si vše rád opracuje sám, tedy nejsem až tak potřebný, a dost možná mi práci nabídl jen kvůli sympatiím. Ty ale dnes mohly zmizet.

PRŮVAN

Zázrak zázraků, pořídil jsem si lednici. Ta mi teď byla vskutku k ničemu, sníh se kupil všelijak, některá místa jsem ani nedokázal poznat, jak je vánice naprosto změnila. Po otevření vchodových dveří se vyrojil nepředstavitelný průvan táhnoucí se až na půdu, takže jsme se kolektivně shodli, že prostě zůstaneme doma.

Seznámit se se všemi aspekty života v rodinném domě nebylo jednoduché, žádné centrální vytápění znamenalo přiložit do kotle v garáži, takové mnohdy zbytečné místnosti plné harampádí, kam nikdo nerad chodil. Samozřejmě, že jsem ve snaze se ohřát uhasínající oheň nasytil třemi kousky dřeva. Tyto praktické a poměrně jednoduché záležitosti jsem se naučil od Rudolfa, před týdny jsme například společně štípali dříví a poměrně úhledně ho pak naskládali do oné garáže, takže jsme dnes vchodové dveře třikrát zamkli a po celý den je nemuseli otevírat.

Přišel jsem pozdravit paní Markétu, také bydlela ve druhém patře, ale stačila ji pouze jedna místnost. Kromě prastarého nábytku, kterého se odmítala vzdát, i když výrazně chátral a bědoval, měla sbírku skvělých knih a na srdci vždy nějakou drobnost, kterou chtěla povědět ostatním. Udržet si pozitivní nahled musí být nesmírně těžké, pro člověka v jejím věku, ale jí to nedělalo problém. Strávila své mládí ve staré, ponuré době, která v ní vždy vyvolávala zmatek a neklid. Její rodina nebyla nikterak velká, po odchodu jejího staršího bratra byla jedináček a tuze trpěla samotou. Zalíbení nacházela ve sbírání květin, které sušila a zakládala do albumu, ten nyní čněl na jedné z polic. Tak jsem se zeptal, zdali bych se mohl podívat. Za nesčetně mnoho let, co květiny sbírala, se herbář rozrostl do šířky několika encyklopedií. Snila o studiu botaniky, ale její rodiče o vysokých školách říkávali, že na ně chodí pouze ti, kterým se nechce pracovat. Opovrhovali kýmkoliv více vzdělaným, než byli oni sami, a nikdy jejím požadavkům nevyšli vstříc. Jako mladá musela často trpět nechuť ke svému osudu, pachuť zmařených přání dlouho neopustila mysl mladé ženy a vždy, když usnula, se vracely nešťastné pocity z neuskutečněných ambicí.

Takto přežívala několik dalších let, než si našla svého milého, a teď se při povídání dočista rozzářila. S ním totiž přišly ambice nové, které ji nadchly. Jeho příchod otevřel zcela nové dveře. Po tom, co se dozvěděla, že je v jiném stavu, začala znovu snít, chtěla založit velkou rodinu a dát svým dětem to, co ona mít nemohla, tedy řádné vzdělání a nesčetně možností se rozvíjet. Narození dcery bylo takovým vdechnutím nové naděje. Již nepřežívala, ale žila naplno, s každým dnem nová radost, a pro změnu se každou noc vyspala do sytosti. Tedy alesopň do doby, než byl její manžel povolán na vojnu. Měla z toho velmi špatný pocit a mnohokrát snažila najít způsob, jak by mohl získat modrou knížku, to se nikdy nepodařilo. Druhá rána pro její existenci pak byla manželovo náhlé úmrtí. Vznikla tím situace, kdy byla odkázána na pomoc svých rodičů, od kterých se snažila co nejvíce distancovat. Spolu s dcerou se znovu nastěhovaly do tohotu domu, nalezla svůj pokoj již v dezolátním stavu, ale všemi silami z něho učinila místo k životu. A tyto police, které vlastnoručně přibila, zde přebývají do dnes. Jistě trvalo mnoho probdělých nocí, mnoho stavů bezmoci, než se dokázala vykopat z životních útrap, ale důležité je, že to dokázala.

V tomto okamžiku vedle mě seděla vyrovnaná osoba staršího věku a pro úsměv nešla daleko. Doufám jen, že to není pouze křehká skořápka, kterou si vybudovala, že není člověkem navenek šťastným, ale i uvnitř šťastným. Nejsem ale ani vzdělán, ani kvalifikován, abych hloubal do těchto vnitřních rozpoložení člověka, a tak jsem ji jenom obejmul, poděkoval za zajímavý příběh a odešel pryč.

Štastnější příběh mi převyprávěl Rudolf, renesančního člověka podobných zaměření najdete jen vzácně. On přivedl tento dům k životu, vlastnoručně opravil a natřel každý roh a každou stěnu. Když mu paní Markéta při jeho návštěvách Petry sdělila, že je potřeba dům opravit, nabídl se, že se do toho pustí a to naprosto zdarma. Tak jen postupně sděloval, co je potřeba nakoupit, při každé návštěvě pak strávil pár hodin prací. Ani smrt Petry, kterou mnohokrát oplakal, a do dnes ho mluvit o ní velmi rmoutí, ho neodradila od řemeslných prací, a dům za pár let přeměnil ze zapšklé polorozpadlé struktury na obyvatelnou moderní rezidenci. Nemohl jsem si odpustit vtip, že jako burzovní makléř by si rovnou mohl postavit burzu svojí. Zasmál se, ale jen ze slušnosti, poté naladil smutnou notu, ve skutečnosti ho tato práce nebaví, nenaplňuje ho vlastně vůbec, ale je nejlépe placená a on se jen a pouze chce mít dobře. Nesčetné probdělých nocí strávených sledováním grafů, čtením výročních zpráv a k tomu zodpovědnost za občasnou ztrátu jeho vlastních naspořených peněz, svým způsobem jsem při jeho výkladu vnímal obrovský dopad na psychiku, který tato práce má.

Zdravého ducha si udržuje jinými koníčky, nejčastěji pak lovením zvěře, což vytváří takovou pěknou symbiózu mezi těmito dvěma zaměstnáními, díky které se na burze ještě nezbláznil. Vlastně jsem byl díky němu rád za svoji práci, většinou vám do montování nábytku nikdo nemluví. Také vám zákazníci většinou nestrhnou dýško v případě, že se vám nepovede usadit hmožděnku dost pevně, protože jsou rádi, že to nemusejí dělat oni sami. Stejně tak to je s vařením a dalšími činnostmi, u kterých se těšíme z výsledku mnohem více, oddře-li tu prvotní část přípravy někdo jiný, než my. Například jak se člověk těší na svůj narozeninový dort a jak moc by se netěšil, kdyby ho musel péct on sám. Někdy si rádi připlatíme za komfort, ačkoliv jsme si vědomi, že bychom danou věc dokázali zprovoznit sami. Jediná věc, kterou lze jen těžko zprovoznit, a také že se to mnohokrát vůbec nepodaří, je mozek. Nebo naopak funguje až příliš a nedá se zastavit, což je možná horší, než ta první varianta.

Na gauči v mém obývací pokoji se na televizi dívá nejlépe. Není to proto, že by byl nábytek nějak pohodlný, nebo obraz televize ostrý, jde o bezpečí, které pociťuji. Otevřít vchodové dveře stále nepřipadá v úvahu, snad by se mi to ani nepodařilo, sněhové mraky kupí sníh okolo celého domu a zaparkovaných aut. Nepřestávám myslet na to, jak by můj život vypadal, kdybych vyrostl v normální rodině, kdyby jediným mým rodičem nebyl stát a opatrovníkem nebyl nesympatický člověk, se kterým nemám absolutně nic společného. Proběhl krátký telefonát panu Jakobínovi, který, stále pochmuřilý, vyvrátil moji tezi o zrušeném pracovního poměru. Workoholik nebo ne, stále vnímá své chátrající fyzické zdraví, a nechce ho dát vniveč práci, kterou by mohl odávdět někdo jiný. A protože se nemůžu chvástat vysokoškolskými diplomy ani jinými papíry, odkýval jsem rozhovor a dal mu za pravdu. Po vyřízení tohoto dilema semnou dál hovořil, neměl nikoho jiného, komu by mohl povědět takové ty všední věci, dnes například setřásával ze střechy rampouchy svojí velikostí předčívajíc vzrůst dospělého člověka.

Zeptal jsem se, proč vynucenou dovolenou netráví se svými blízkými, a on odpověděl, že ze svých blízkých, kteří jsou stále naživu, dobře vychází pouze s jedním z nich, a že jeho bratr je někde a dál jsem neposlouchal. V tu chvíli jsem ztratil smysly, nebo se mi to alespoň zdálo. Co nejzdvořileji jsem ukončil hovor a procitnul, že se nacházím v absolutní tmě. Zasněžená okna nedovolovala průchodu zapadajícího slunce a mně nezbývalo, než dojít k vypínači světla, při čemž jsem si o cosi ostrého pořezal chodidlo. Světlo se nezapínalo, a tak jsem otevřel dveře na chodbu, ze které nějaké to světlo ještě šlo. Na zemi v mém bytě ležely dvě rozbité žárovky, které praskly v naprosto stejnou chvíli. Na plné čáře to byla moje chyba, měl jsem koupit žárovky tři, nemohu se divit, že taková situace nastala a vypadl proud. Nemohu se divit, že se stane snad ještě něco horšího. A očekávání špatna právě teď po této události ještě více narůstala. Hodiny a hodiny jsem čekal, co strašlivého se kvůli mému pochybení stane, abych byl připravený zasáhnout a pomoct ostatním. Z celkem pěkného večera se stala mučící noc a z ní pak strašlivé ráno, kdy jsem seděl unavený a roztěkaný, stále v pozoru.

Opakoval jsem si, jako svoji mantru, musím vše udělat třikrát, jinak přijde něco zlého. Stane se něco zlého, někdo bude zraněný nebo zkolabuje, něco shoří nebo se rozpadne. Myšlenky na to, že jsem koupil jenom dvě žárovky, díky čemuž vypadl proud v celém domě, nebraly konce a nenechali mi ani hodinu spánku. A když jsem si myslel, že konečně usnu, někdo otevřel dveře a rozsvítil světlo. Ty samé dvě žárovky, které jsem viděl ležet roztřískané na podlaze v podobě pár titěrných kousků skla a drátu, opět pevně seděly v lustru. Andrea se mě zeptala, jestli je všechno v pořádku, znovu mě v noci slyšela naříkat ze spaní. Odvětil jsem, že jsem se moc dobře nevyspal, ale že děkuji za optání. Po tom, co se usmála a dveře zavřela, jsem začal fantazírovat o tom, co tento jev mohl znamenat. Zkontroloval jsem chodidla a až neuvěřitelně hleděl na to, jak jsou zdravá bez známek škrábanců nebo ran od skla. Taktéž jsem zkontroloval žárovky, které mě při upřeném hledění oslepovaly. Byly dvě.

Později to ráno, sníh nesníh, jsem se snažil dolahočit do nejbližšího obchodu koupit tu třetí prokletou žárovku, aby se předzvěst nemohla naplnit. Při cestě skrz hluboké duny napadaného sněhu, jsem si kladl zjevnou otázku. Nikdy jsem nevěřil v nadpřirozeno, co racionálního mohlo vysvětlit takový realistický vjem, který ale nebyl vůbec skutečný? Každý krok byl trestem a pohnout se alespoň o jeden jediný metr tou příšernou vánicí, začínalo být čím dál více vyčerpávající. Přemýšlel jsem tak zahloubeně, až jsem si nevšiml, že zbytek mého těla nečiní nic. Přesně jako v tom příšerném snu, nedařilo se mi zvednout ruku, ačkoliv jsem se o to usilovně snažil. Pak se přidaly i nohy, které také odmítaly jakkoliv reagovat. Necítil jsem žádnou bolest, když jsem upadl. Až, když sněhové vločky dopadaly na mou tvář, každá z nich mě řezala mrazem, jak se rozpouštěly a stékaly po tvářích na zem, já zde snad umřu.

Odmítal jsem, že odejdu tak hrozným způsobem, zmrznu někde v zatraceném lese a tak brzo po začátku psaní mého příběhu skončí moje cesta. Co by následovalo po těchto posledních řádcích, leda tak úmrtní list. To se nesmí stát.

„Jel jsem prostě autem po tý cestě no a na zemi byla taková zvláštní hrouda sněhu. Vypadala jako zamrzlej sarkofág, taková ta rakev ve tvaru člověka, tak jsem zastavil a šel se podívat. Jasně, venku je vánice jak blázen, ale práce na mě nečeká a nikdy čekat nebude, jen na pár dní bych od ní odešel, a pak bych ji mohl ztratit, tak jako jsem ztratil jí. Nejprve mě napadlo, že by to mohl bejt nějakej artefakt, ale fakticky tam ležel člověk zasypanej sněhem. Skoro to semnou seklo, nikdy předtím jsem nic takovýho nezažil, prostě jsem ho rychle ometl od sněhu a zjistil, že je to Rosťa, ten samej Rosťa, kterej v mojí firmě dováží nábytek. Ihned jsem ho zvedl a posadil do auta, vůbec se nehejbal, bylo to jako tahat ledovou sochu. Vzal jsem ho sem do nemocnice a on se mi zatím probral, ale vůbec nic neříkal, ani neskučel bolestí nebo tak něco, jen pomalu dejchal. Jasně, že jsem rád, že je naživu, ale fakt nesnáším tu domácnost, v jednu chvíli jsem do ní patřil a taky jsem párkrát s ním mluvil o tom, jak to tam teď je. Prostě všechno dělají třikrát, taková divná obsese, naprosto všechno co doma mají, mají třikrát nebo si to aspoň myslí. Před hodně lety jsem byl zamilovaný do jeho matky, která kvůli tý obsesi zemřela, byla pořád ve stresu, až mě to bolelo u srdce ji vidět, a já se ani nedivím, že od nich chtěl teď utéct. Tak jako já před lety, prostě jsem se sebral a odešel, nešlo vydržet neustálý peskování tchýně, že musím třikrát zametat, ne jenom jednou, třikrát splachovat a tak dále. Vůbec mi to nešlo na rozum, dělalo se mi z toho špatně, klepal jsem se při pomyšlení na to, že na nás bude zase tlačit, abychom založili rodinu, a to nejhorší je, Petro, že tehdy jsi měla během toho roku více nešťastnejch lásek, a o těch jsi nikdy tolik nemluvila. Pár má být pár, ne žádný třetí člověk, mohli jsme být my, jenom my, šťastní a svobodní od vlivu tvý mámy. Nemyslel jsem si, že by to mohl být můj syn, byli jsme spolu krátce, ale tak moc jsem se do tebe zamiloval. Opustit tě mě zničilo, zdevastovalo mě to takovým hrozným způsobem, trvalo nejméně deset let, než jsem se z toho dostal a přestal myslet na to, že jsem svojí nepřizpůsobivostí zničil život někoho milovanýho. Dneska mi prostě bůh dal šanci odčinit moje odloučení záchranou tvýho jedinýho syna. I přesto, že si nemyslím, že je to můj syn, jsem se mu snažil každou chvíli pomáhat, dal jsem mu práci, dobře placenou na zdejší poměry, učím ho řemeslu a jednou jsme byli na takovým hezkým výletě na rybách, jemu to teda moc nešlo, ale dělal jsem, co jsem mohl, abych mu to dobře vysvětlil. Kdybys to mohla vidět, byla bys tak hrozně šťastná, jak jsme se bavili jako otec se synem, a pokud bůh dá že budu v jeho životě jako jeho otec, vychovám z něho dobrýho člověka schopnýho správně fungovat. Petro, kolik radosti bychom spolu zažili, kdybys tak nelpěla na existenci tvojí matky v našich životech, mohli jsme se odstěhovat a prožít krásnej život, co teď tady bez tebe budu dělat. Co teď tady bez tebe dělám, už dvacet let tu nejsi semnou, ale já tu pro tebe jsem. Starám se ti o syna, a neustále budu, dokud stojím na nohou, jemu se nic nesetane, slibuju ti. Jak víš, teď beru svojí firmu jako svojí rodinu, vděčím bohu za svůj úspěch, ale celé té firmy a všech peněz bych se hned vzdal, kdybys mohla žít.“

ŽÁROVKY

To pozdní odpoledne mě svým příchodem probudila, ale částečně za to mohl i sluneční svit, tavící všechny ty hromady sněhu, které zakrývaly výhled z nemocničních oken. Sníh se rozplýval tak rychle, že se pokoj při její krátké návštěvě znatelně prosvětlil. Do pokoje vstoupila dáma, elegantní, slušně vypadající osoba s kloboukem, a když si sedla vedle mé postele, postřehl jsem, že má takové chápavé, empatické oči, poskytující schopnost vyjadřovat hluboké pocity bez verbální komunikace. Její sebejistý, pronikavý pohled mnou rezonoval. Netrvalo dlouho, a rozpovídala se.

Jako psycholožka pracovala celý svůj život, právě sem byla přivolána kvůli obavě mého zaměstnavatele, který, dle svých slov, vypozoroval sérii sebedestruktivního chování. Představila se jako Livie Adamcová a zeptala se, jestli mi nevadí její přítomnost. V nemocničním oddělení, kde v tuto dobu nebyl nikdo jiný, než personál, jsem nečekanou návštěvu opravdu uvítal. Začala pokládat otázky, na které se jednoduše nedalo odpovědět ano nebo ne, například, hned na úvod se dotázala, jak se cítím ve svém novém prostředí. Již byla seznámena s tím, že jsem se nedávno přestěhoval, a taková obrovská změna může se životem člověka pěkně zamávat. Když jsem neodpověděl, namísto nervozity se jenom pousmála a otázku položila trochu jinak.

Jasně, že jsem ze změny stále ve stresu, ale naprosto dokonale mi pomáhá uvědomění, že jsem tam, kam v podstatě patřím. Nikdy předtím jsem nikam nepatřil, vlastně ani v předchozím zaměstnání jsem necítil, že bych byl v životě na správném místě. Mohl jsem být důležitý pro chod továrny vyrábějící podlahové vysavače, což vlastně bylo moje první, kvalitní zaměstnání, ale k čemu je být důležitý ve svojí práci, když přitom doma nejste důležití pro nikoho. Někdo jiný třeba vidí práci jako důležitou, ne kvůli svojí nepostradatelnosti u výrobní linky, ale hlavně proto, že díky ní může zajistit svojí rodinu. Tímto bych svojí rodinu jako chlebodárce naprosto zklamal, protože při druhém snižování stavů došlo na moje jméno a v příštích měsících jsem si nedokázal najít jiné zaměstnání. Běhal jsem od podniku k podniku, ptal se na volná místa na úřadech, ale zdálo se, že všechna volná místa odvál vítr pryč někam daleko z mého města.

Nebyla to odpověď, kterou čekala, protože se původně ptala na můj aktuální život, ne na ten předchozí, ale stejně bedlivě poslouchala vše, co jsem řekl. Až jsem dovyprávěl a postěžoval si na neúspěch, tak se zeptala, jak tento příběh pokračuje. Stěhování nebyla ta nejobtížnější věc, protože zvykání si na systém tří bylo horší. Začal jsem tak říkat tomu, když máte enormní odhodlání všechno dělat třikrát, jinak se to nepovede nebo se něco špatného přihodí. Časem si prostě pro to vymyslíte podobné označení, nějakou jednoduchou zkratku. Ze začátku mi to přišlo nesmyslné, až trochu děsivé. Ale skutečně, když jsem cokoliv udělal jen dvakrát, ať šlo o čištění zubů nebo třeba nahazování pojistek, měl jsem šíleně kousavý pocit. Přirovnal bych to k pocitu ohrožení při plavání na širém oceánu, kdy se pod vámi může každou vteřinou rozevřít obrovská tlama nějaké vodní příšery.

Podrobně jsem popsal ten děsivý sen se třemi postavami, který mě dovedl k uvědomění, že se pravidlem tří musí řídit naprosto všichni členové domácnosti, jinak nefunguje. Spoustě lidem by to připadalo jako bláznovství, někteří by se mě teď snad snažili polít svěcenou vodou, jen aby vyhnali zlého ducha ven. Ale ona celý život pracovala s takovými lidmi, lidmi, kteří měli podobné vodní příšery ve svých hlavách, a vlídný úsměv z její tváře po celou dobu mého vyprávění nevymizel. Pak se ke slovu dostala ona, seznámila mě se svým názorem, že možná mám dědičné předpoklady pro obsedantně kompulzivní poruchu. Jestli jsem si nebyl jistý, že toto je má skutečná rodina, je to teď jasné. Moje pravidlo tří je prý zakořeněná obsese a za roky práce se setkala se s mnoha lidmi, kteří tím trpěli také. Namítl jsem, že já kvůli tomu rozhodně netrpím, naopak mi to vyhovuje a vyjímaje časovou náročnost to má jen samé výhody. Opět si vzala slovo ona, můj děsivý sen byl učebnicový příklad spánkové paralýzy, kterou způsobil nadměrný stres, a její průběh a mnou zmíněné halucinace byly odrazem toho, co mně stres způsobuje nejvíce. Zásadně jsem s tímto nesouhlasil, jako jediný zdroj stresu vidím to stěhování a změnu, kterou jsem nechtěl, ale nakonec uvítal.

Naše debata tedy skončila neshodou, názorové protiklady Livie na zmíněnou poruchu semnou nedokázaly jakkoliv zahýbat. Přesto jsem byl velice šťasten a vděčný za tuto jedinou návštěvu. Rozhodně jsem nečekal, že hned poté bude následovat další. Ještě, než se Livie stihla obléci, urputně vtrhl do dveří pan Jakobín, který celou dobu čekal za dveřmi na výsledek sezení. Když psycholožka, již na odchodu, intuitivně odhadla, že její práce zde ještě neskončila, znovu si sundala kabát a spolu s kloboukem ho odložila na vedlejší prázdnou postel. Pan Jakobín měl výraz v obličeji ukazující naprosto opačné emoce, než ty, které převládaly v tichém úsměvu Livie. Viditelná zášť sálala skrz pokoj a já neměl představu o tom, co se má teď odehrát. Značně udivený jsem se zeptal, jak dlouho na té chodbě čekal, na to ale neodpověděl. Musí mi ihned něco říct, něco velmi zásadního. Myslím ale, že je to více zásadní pro něj, než pro mě.

Tak jsme dříve vedli rozmluvy o rodině Tříbských, to určitě ano, ale stojí mu za to mi stále rozmlouvat něco, co mu osobně tak hrozně vadí, zatímco mně nikoliv? Není naštvaný na mě. Je naštvaný sám na sebe, vlastně na celý svůj svět, který mu přihrál chronické rodinné neštěstí. Při krátké, nepříjemné pauze dialogu jsem přemýšlel o tom, jak dlouho si řeč, která bude následovat, připravoval. Ale někde uvnitř, i přes myšlenkovou nepřítomnost a odmítavý postoj, jsem ji chtěl slyšet. Tak jsem zpozorněl. Neřekl bych, že jsem se pokoušel o sebevraždu, přeci jen jsem na to moc mladý. Mám ještě možnost změnit svůj život a pohnout onu cestu osudu tak, aby vedla k zářnějšímu konci, než k takovému, že umrznu venku pohřbený sněhem. Dozajista jsem předchozí větu při pronášení nějak zkomolil a nezněla tak, jako právě teď v mé hlavě, ale informace předána.

Tímto ve vzduchu visel otazník, proč jsem se vydal ono brzké ráno na strastiplný pochod mrazem? Ve chvíli, kdy se mě na to Livie přesně takto zeptala, se mi vybavilo, že kvůli mému selhání v počtech jsou v bytě stále dvě žárovky namísto tří. Jaké příšerné neštěstí se kvůli tomu určitě přihodilo, když jsem byl zde v nemocnici? Nenavštívili mě, protože jsou v ohrožení, tlak v hlavě pravil, že to musím vyřešit, bez okolností a vhledu na zdravotní stav, teď hned se zvednu a půjdu tam dát tu žárovku, třeba to, co se ostatním v domě právě teď hrozného příšerného přihodilo, nenadále skončí a bude vše v pořádku a harmonii.

Můj nešťastný úprk zastavili dva statní zdravotní bratři, kteří mě na konci chodby zablokovali cestu. Musím zde zůstat na zkoumání, zdali nemám dlouhodobá zranění, ale to nemůžu. Moje koktavá snaha objasnit motivaci opustit nemocnici je dostatečně nepřesvědčila, nezbývalo než se s jejich doprovodem vrátit na pokoj, kde už tiše poplakával Pavel. Srdce mi třeštilo neobvyklým tempem a chvílemi mě mdloby zakrývaly cestu k lůžku, ale dokázal jsem těch pár metrů zdolat a znovu ulehnout. Dává naprostý smysl, že nechce propuknout silným pocitům smutku, jak by se zde mohl hlasitě rozplakat, jestliže pro mě chce být, jako otec, správným vzorem. Boj se smutek ale nakonec naprosto prohrál, a když vidíte muže tak zuřivě brečet, pohne to s vámi. Vytušil jsem, že se takto trápí kvůli mému bláznovství, a panický záchvat, jako byl tento, ho utvrdil v tom, že se nejedná o nemálo vážnou duševní poruchu, snad mu dokonce připomněl mojí matku. Ta trpěla obdobnou tísní a zmatky, musel s ní taky takové situace často zažívat.

Seděl teď zkrouceně vedle Livie, a při pláči si zakrýval hlavu jejím kloboukem. A to byl ten nejsmutnější pohled, který se mi kdy naskytl. Hladila ho po zádech a snažila se ho uklidnit. Vždyť já vůbec nejsem zdravý, a co hůř, aby kvůli mému zdraví, někdo, mně dost možná biologicky blízký, takto trpěl?

POŘAD

Přišel čas vymyslet řešení, nějaký způsob, jak ostatní dostat ze systému tří. Oslovil jsem Andreu s návrhem na takovou malou změnu, pokusme se postupně zavedené rutiny provádět pouze dvakrát a ukažme ostatním, že se skutečně nic hrozného nestane, když vynecháme přísloví do třetice všeho dobrého. Převyprávěl jsem ji události, které se mi za poslední dobu přihodily, popsal jakým způsobem mi můj, možná biologický otec, otevřel oči. Radost z ní vyhrkla v moment, co jsem to dopověděl, rozhodně se teď necítila kvůli svému cynickému přístupu tak názorově osamocená, ostatně od té doby jsem jí už nikdy neviděl přesmutnělou, alespoň ne tak, jak moc smutněla předtím.

Díky tomu jsem se také dozvěděl, že ona rovněž vedla rozhovory s panem Jakobínem, naprosto totožného rázu, ale spíše s ním souhlasila už od začátku, než aby skálopevně stála za přesvědčením své rodiny. Tak jsme se začali my tři scházet a přeci jen se nějaká práce ve firmě zabývající se distribucí nábytku pro Andreu našla. Spravovala skladní systém, evidovala artikly, přepočítávala zásoby, dělala prostě takové ty titěrné úkony, které musí provádět nějaký skladový úředník, aby se neztrácely peníze a věci. Pavel díky nám nebyl tak zatížen prací, a hlavně jsme měli spoustu času diskutovat o možnostech, jak řešit domovskou situaci. Ty nejpodstatnější, sice strohé, ale efektivní připomínky sděloval on sám.

Nesmírně ho těšila představa, že se vymaníme z tradice, která, dle jeho slov, zničila jeho milovanou osobu a poštvala proti němu jeho bratra Rudolfa. Často mluvil o mojí zesnulé matce, sice ne ve zlém, ale deprimovaně a s velkou dávkou sebelítosti. Snad kvůli tomu, že jsem ji nikdy nepoznal, mě to časté oplakávání tolik nezraňovalo.

Začneme tak, že v domě lokalizujeme všechny dekorativní předměty, figurky, obrazy, a tak dále, a jednu od každého z nich schováme na půdu, takže zbydou pouze dvě. Dále při prostírání před večeří připravíme pouze vidličku a nůž, nikoliv polévkovou lžíci, která stejně většinou není vůbec potřeba. Přes den jsme pracovali, večerem přesouvali věci na půdu a v noci spali. Takto vypadal celý náš pracovní týden, než jednoduše nebylo co dalšího zúžit na počet dvou. Dále jsme fungovali společně s Rudolfem a Markétou, pomáhali s vařením, uklízeli společné prostory, ale opravdu netrvalo dlouho, než si našeho záměrného pochybení všimli.

Myslím, že jsem vás, čtenáře, dostatečně neseznámil se všemi věcmi, kterých se týkalo pravidlo tří. Zahrnovalo totiž i sledování televizních pořadů, jakmile se jeden začal dívat na první epizodu, musel sledovat i následující dvě, a v případě, že ještě nebyly natočeny, předchozí dvě. Nejoblíbenější byly filmové trilogie nebo třídílné dokumenty. Ten den Andrea uvařila dvě jídla a já prostřel pro čtyři, každému jen dva příbory. Při večeři padlo na naše hlavy pár hněvných poznámek a Rudolf, při uvědomění si počtu jídelních nástrojů, okamžitě doběhl pro čtyři lžíce. Ty ale v zásuvce nebyly, tak vzal alespoň ty čajové, a jednu položil k talíři každého z nás.

Andrea se zvědavě poptala, proč je potřeba lžiček, když jíme smažák s brambory, otázka ho vyloženě rozhněvala. Když je nebudeme mít na stole, může se také stát, že nám spadne střecha na hlavu. Když je nebudeme mít na stole, může se stát, že nám kamion nabourá dům, poslední slova opakoval třikrát, v takovém třesu, až se nám všem z jeho promluvy udělalo fyzicky nevolno. Stejně se znovu zeptala, tak trochu útočně, jak by mohl kamion nabourat náš dům, když tudy kamiony nejezdí. Jak by mohla spadnout střecha, je-li nově zrekonstruovaná. Na to Rudolf nenašel odpovědi, ale funěl tak moc, že by si ho někdo s kamionem mohl splést. Chvílemi jsem i myslel, že tu střechu zbourá jeho sílící hněv a nervozita. Tu se vložila paní Markéta, slabě okřikla Andreu, aby se neptala na takové otázky. Přihodit se prostě může cokoliv.

Navrhl jsem, ať se po jídle zajdeme podívat na nějaký seriál, dokumenty o zvířatech, nebo cokoliv, co by mohlo zmírnit napětí ve vzduchu. A jakoby příroda zareagovala na Rudolfův vztek, začala při první epizodě Zázračné planety kapkami ťukat na okna. Opravdu nebylo možné napětí uvolnit, protože Rudolf stále funěl, z čehož byla Markéta nesvá, a my s Andreou jsme se ho báli. Bouře i napětí vrcholilo při konci druhé epizody, kdy příroda již opravdu odpověděla na Rudolfovo funění a zasáhla bleskem do antény na naší střeše. To vyřadilo z provozu nejen televizi, ale i všechna světla, vznikla tímto nejnapjatější, nejvíce hororová situace, ve které jsme se mohli ocitnout.

První, kdo vyběhl z místnosti zapnout pojistky, byl samozřejmě on, ale zapnutí světel nenaznačovalo obnovení funkčnosti televize. Ta anténa musela být vyřazená z provozu, nebo snad bleskem shozena ze střechy na zem, ale my jsme přece museli vidět tu třetí, poslední epizodu. Markéta seděla nehybně, slabě se třásla a upřeně sledovala to nic v televizi, obraz se ani nesnažil naskočit zpátky. Rudolf znovu vyběhl nyní po schodech nahoru, my s Andreou jsme ho následovali, věřili jsme, že pokud na něj teď nedáme pozor, nějak si ublíží. Doběhl až do mého bytu, kde otevřel střešní okno a stovky kapek začaly pokrývat nejen jeho obličej a vlasy, ale i podlahu. Zvuky burácení živlů odpovídaly jeho rychlému, hlubokému chroptění, jak se snažil rozdýchávat nenadálou situaci.

Došlo nám, že se teď pokusí opravit anténu, a tak jsme na něj křičeli, že je to moc nebezpečné, venku zuřivě prší a na střeše se mu podlomí nohy, sklouzne z ní a spadne dolů. On ale nevnímal absolutně nic, kromě svého vlastního cíle, a vystavil svůj život tak mohutnému riziku. Neuvědomoval si, že jediná špatná věc, která se mu teď může přihodit, bude zapříčiněná jeho hloupostí. A tak se přihodila.

GARÁŽ

Podruhé se stalo, že si někdo z naší domácnosti přivodil újmu snažíc se vyřešit nesmyslný akutní problém. Podruhé museli dva zdravotní pracovníci zabraňovat náhlému odchodu, v tomto případě odkulhání, jednoho z pacientů. A protože se ve zdejší nemocnici moc často neléčilo, doktoři a zdravotní sestry se mohli perfektně utvrdit v tom, že je rodina Tříbků tak trochu prokletá. A nebyli by daleko od pravdy, ale jestli se dá genetická náchylnost na duševní nemoci považovat za prokletí, proč je prokletý Rudolf, který je z naprosto jiné rodiny? Budeme si muset vystačit s tím, že se iracionální obsesivní strach v jeho hlavě zahnízdil při častých návštěvách Petry, kdy byl v kontaktu jen a pouze s těmito dvěma damami, trpícími stejným neduhem.

Samozřejmě se v nemocnici opět objevila paní Adamcová se svojí bystrou psychologickou myslí, a znovu na povolání pana Jakobína zkoušela konvertovat člena jeho rodiny. Doufal snad, že by se mohl, ještě před svojí smrtí, udobřit se svým bratrem, ale to mu dnes nebylo dopřáno. Rudolf na Livii soptil nesmyslná slova a namísto jeho duševní obnovy ji přesvědčil, že s ním jednoduše nelze pohnout. Na chodbě vtipně poznamenala, že je jednoduché ho rozmluvit, ale rozmluvit mu cokoliv, v co věří, zas tak jednoduché není. Za léta praxe nezažila tak tvrdohlavého člověka, byly by potřeba desítky jejích návštěv, aby se Rudolf alespoň rozhoupal k tomu polemizovat o nepravdivosti jeho přesvědčení. Pan Jakobín to slyšel nerad, ale nedá se říct, že tato slova neočekával. Věděl dobře, jaký je jeho bratr a kolik slov je třeba pronést, aby mu změnil názor.

Překážkou zůstává fakt, že Rudolf s nikým, kdo se názorově odlišuje, nechce debatovat a rozhodně ne nechat si od něj promlouvat do duše. A názorově se se svým bratrem Pavlem lišili tak moc, že se mezi nimi vytvořila nezdolatelná propast bez jakéhokoliv bodu, na který by šlo uchytit byť jen vratkou lávku. Pavel Jakobín byl neoblomný realista, postrádal pochopení pro jakékoliv chování postrádající smysl. Svého bratra přirovnával k fanatikovi libovolného náboženství, který věří v brzký konec světa. Rudolf v to ale skutečně věřil, jenže tento konec světa by nezpůsobil zásah Boha, ale fakt, že jakoukoliv činnost on sám nevykoná třikrát po sobě.

S Andreou jsme byli přítomni u jeho léčení, trávili jsme s ním v nemocnici většinu prvního týdne, ale víc jak jeden týden tam nepobyl, skončil doma s ošetřenou zlomeninou holenní kosti a pár dalšími, méně závažnými frakturami končetin. Přes všechnu snahu, nošení čajů a také nově nošení doutníčků, které začal na domácím lůžku pokuřovat, jsme mu nedokázali domluvit nebo se omluvit dost přesvědčivě na to, aby nám odpustil něco, za co si vlastně mohl sám. Na jednu stranu mi ho bylo líto, na druhou stranu po nás házel knihy. Když došly knihy, tak časopisy, vlastně cokoliv, co mu přišlo pod ruku. Už jsem se ani neodvážil otevřít dveře jeho bytu.

Otázkou stále byl vrávorající stav víry paní Markéty v náboženství tří. Jak by také mohlo dávat smysl, že při pokusu vykonat třetí činnost v řadě, v tomto případě shlédnutí třetí epizody Zázračné planety, nastala katastrofa. Každé ráno usedávala v obývacím pokoji, kde vydržela křečovitě sedět až několik hodin v kuse. Její uklízecí návyky, tak obdivované ostatními, byly touto ležérní aktivitou přebyty a pozvolna jsme museli všechny domácí práce vykonávat my s Andreou. Také častěji ze spaní blouznila, ale za šerých nocí nikdo nepátral po tom, kdo straší na chodbách, věděli jsme totiž, že to je pokaždé paní Markéta. Zprvu jsem se pokoušel ji uklidňovat, ale i když měla oči otevřené, nevnímala má slova, tak jsem začal noční blouznění pokládat za náměsíčnost. Nás to tolik nerušilo, ale Rudolfa velmi. A tak se jednoduše rozhodl, že nás nechá vyklidit garáž, aby tam mohl přestěhovat sebe a svojí válendu, aby měl klid. Garáž byla také jedinou místností, která byla nedotčena naší redekorací, ostatně vytřídit staré zatvrdlé barvy na kov, najít nový domov pro spoustu druhů nářadí, vrutů, šroubků a dalších drobností, a až poté odnést pryč jednu ze tří kovových policových skříní, bylo mnohem více práce, než odnést jeden ze tří obrazů z chodby na půdu.

Zaprášené police a všechno na nich položené jsme s Andreou pracně utřeli a nechali na původních místech. Po tom, co jsem vyparkoval auta z garáže na příjezdovou cestu, Andrea začala vytírat podlahu a na protest umístila dvě větší pokojové květiny do dvou rohů Rudolfova nového sídla. Jediná věc, která v garáži nemohla být třikrát, ale pouze jednou, byl kotel. Řečnická otázka na Andreu, kolik práce a úsilí by bylo potřeba, aby bylo splněno přání bláznivé rodiny na samotě u lesa, která chce mít doma tři kotle? Pousmála se.

DVĚ

Každý večer jsem chodil z práce, ale ne sám. Z mého hlediska se všechno zlepšilo, docházelo k určitým uvolněním, která nám dovolily si konečně oddychnout. V nošení jídel a dalších věcí, o které Rudolf každý den žádal, jsme se obden střídali. Zůstala vlastně jen jediná věc v našich životech, která vyvolávala trochu nervozity, v tom případě byli naše životy nadmíru dobré. Opravdu mnoho času jsme trávili spolu. Ona se pod vedením nikoho nemusela třikrát líčit, aby se náhodou něco špatného nestalo, a já nemusel třikrát mýt nádobí. Kolik volného času jsme nyní měli na zájmové aktivity, ona se mohla více věnovat psaní historických knížek, navštěvovala archivy, otevírala sto let staré svazky a vypisovala jejich obsah do úhledných výtahů děl, usnadňujíc práci stále studujícím. Měla nepopíratelný talent na analyzování textu zahrnujíc schopnost porozumět staročeštině. Také překládala z latiny, nejčastěji básně, které sice již byly někým přeloženy v minulosti, ale proč jim nevdechnout nový život. To, že měla možnost rozvíjet se v akademické činnosti, mělo blahodárný účinek na její duševní zdraví.

Mně pro udržení pohody postačilo párkrát týdně zajít rybařit, v čemž jsem se také viditelně zlepšoval. Už jsem nepotřeboval pomocnou ruku, která mi řekne, co a jak mám udělat, aby se vlasec nepřetrhl, ale stejně jsme s Pavlem spolu na ryby chodili rádi. Jednou tak jsme potkali další dva rybáře, kteří nás, po zdlouhavé příjemné konverzaci pozvali na posezení do rybářského spolku. Ochladilo se natolik, že být stále na vodě nepřipadalo v úvahu, tak jsme kývli a šli s nimi na pivo. Najednou jsem viděl ty přátelské lidi z okolí, které jsem předtím neměl možnost poznat, protože jsem neměl žádný volný čas. Domů jsem se dostavil až velmi pozdě, ale Paní Markéta tyto změny nevnímala, nevnímala snad už vůbec nic. Její noční blouznění se protahovalo až do večera, duchem prostě nebyla přítomna zhruba do doby, než jsme se vrátili z práce. Ve svém bohatém volném čase chodila po chodbách a neodpovídala na žádnou pobídku k dialogu.

Ten večer jsme seděli v obývacím pokoji a Andrea nadhodila promyšlenou stať o tom, jak bychom mohli paní Markétě ulevit dopřáním odborné péče pro seniory, na což jsem odvětil, že by to nejspíš bylo správné pouze s jejím výslovným souhlasem. Začali jsme si o ni dělat starost, protože její nepřítomnost v našem světě se stále prohlubovala a návrh nám oběma přišel jako jednoduché řešení. Nepodstoupíme ho však dříve, než vyzkoušíme to složité řešení, budeme se ji usilovně věnovat. Dále jsme debatovali o tom, jak bychom se tedy k ní měli chovat, jakým způsobem ji pomáhat a hlavně co ji říct, aby procitla a byla znovu tou energickou starší paní, kterou byla předtím. V tom nás ale nečekaně přišla navštívit, přerušili jsme notu a pohlédli směrem k ní. Dnes vypadala nanejvýš při smyslech, neměla ani bezduchý výraz v obličeji, ani se nepohybovala tím nemotorným, ospalým způsobem. Sedla si na místo vedle nás a povídala.

„Přiznám se, že jsem vás někdy poslouchala, když jste si spolu povídali. Dělá mi radost, že jste se spřátelili a tak moc si rozumíte, vy toho času na povídání máte ještě hodně, ale co já. Kolik let jsem už ztratila tím, že jsem následovala takové hloupé pravidlo, jak tomu říkáte vy, pravidlo tří. Celý den jsem se nezastavila a celé noci jsem neusnula, dokud nebyly všechny práce na domě provedeny třikrát. Dokážete si to představit? Třikrát jsem zametala, třikrát vytírala, a to každý den. Třikrát jsem psala dopisy a třikrát je četla, třikrát vařila obědy a třikrát je jedla. Teď mi ale namísto toho přijde, že to byla jedna velká ztráta času. Proč jsem se touto hloupou, jak říkáte vy, obsesí, držela tak dlouho a co hůř, já nevím, proč jsem v to začala věřit. Přemítala jsem si celý můj dosavadní život a hledala bod, ve kterém se celý svět otočil proti mně. Přemítala jsem si celý život Petry, který jsem trávila s ní, dokud nás neopustila, a je mi teď toho Pavla líto. Víš, tvého otce, Rosťo. Vždyť to byl tak hodný člověk, sice ne moc přizpůsobivý, ale za to měl s mojí dcerou dobré úmysly, chtěl si ji vzít a koupit nový dům, vůbec nerozumím tomu, proč to všechno dopadlo tak špatně. Ale ta krize, kdy se rozhodl nechat Petru napospas, mohla být částečně kvůli mně, kvůli mým trváním na tom, aby zůstala semnou pod touto střechou. Lpěla jsem na tom, aby tady zůstali semnou, jak hloupá jsem byla, když jsem jim bránila v rozletu. Bála jsem se opuštění tak moc, že jsem jim nevědomky bránila ve volnosti. Měli uletět, uletět pryč, daleko od tohoto místa. Řeknu vám, proč se mi najednou změnil pohled na svět, ale to mi snad ani nebudete věřit. Většinu dní jsem byla vzhůru, necítila jsem ale, že vzhůru skutečně jsem a vlastně ani po tom televizním večeru nevím, co se tady dělo, nebo kam jsem pak šla. Párkrát se mi přes den stalo, že jsem začala přemýšlet, ale jinak mi moje hlava neříkala vůbec nic. Takový moment jsem měla, když jsem šla na půdu. Nevím přesně, pro co jsem tam šla, ale když jsem se tam najednou ocitla, rozhodla jsem se přeskládat krabice s věcmi tak, aby byly po třech. Když jsem uchopila jednu z krabic a zvedla ji, vypadla z ní stará fotografie mě a Petry, když byla ještě malá a já v nejlepších letech. Hleděla jsem na ni, na té podlaze ležela vzpomínka na dobu, kdy jsem se necítila pořád tak ve stresu, nebyla jsem s nervy v koncích jako teď, vypadala jsem šťastná a uvolněná. Bylo to moc příjemné, tak jsem tu krabici položila a fotku zvedla. Vybavil se mi ten moment, kdy jsme se nechali společně vyfotografovat, byli jsme vlastně pořád spolu. Je to jedna z nejhezčích vzpomínek, které mám, ale celé roky jsem si na ni nedokázala vzpomenout. Hleděla jsem na ni dobrých třicet minut, plakala jsem při pohledu na mojí zesnulou dceru, ale zároveň mě zasáhlo takové zvláštní uvědomění. Víte, můj manžel mě opustil a mně zbyla jen ona, byla poslední dílek rodiny, kterou jsme společně budovaly, při pomyšlení na to, jak by mi ji Pavel sebral, mi bylo úzko. Uvědomila jsem si, že po smrti manžela sice byla doba strašlivě těžká a některé dny jsem nedokázala překonat bez léků, ale smířila jsem se s tím a nakonec nám dvěma bylo opět dobře. Bylo nám dobře, dokud nenadešla doba, kdy Petra vyrostla a našla si nějakého partnera, který nás začal navštěvovat. Ve dvou nám bylo nejlépe, ale třetí člověk v našich životech vždy způsobil takový otřes. A s jejím třetím partnerem přišlo snad největší neštěstí všech dob. Když jsem hleděla na tu fotografii tak jsem nedokázala uvěřit tomu, že to nesmyslné pravidlo neustále uspává naši domácnost, vždyť nedává vůbec žádný smysl. Třetí člověk v rodině ji měl znovu stmelit a ne ji rozbít. Její třetí partner měl být ten pravý, a ne ten, se kterým to znovu nevyjde. Je mi líto, co se stalo Rudolfovi, ale pokud nepřestane lpět na dodržování pravidla tří, nemůžeme ho s námi nechat bydlet. Klidně mu zaplatím za všechno, co pro nás udělal, pomohu mu najít nové bydlení, ale s tímto starým stylem života už se nedokáži smířit. Nejen, že to pravidlo ubližuje nám, ale ubližuje jemu. Hlavně jemu, chudákovi, on je tím dodržováním přímo posedlý, on zpočátku přišel s nápadem všechnu dekoraci rozmístit třikrát na jedno místo, a k čemu jsou proboha ty tři záclony na oknech? Ano, to on zrekonstruoval tento dům, pracoval na něm ve dne v noci, ale s každou přestavbou přišly další nesmysly, které chtěl mít ve skupinách po třech. Tenkrát mi to jako nesmysl nepřišlo, naopak jsem to brala tak, že každá věc bude za mého zesnulého manžela, mojí dceru a mě. Tak jsme začali postupně kupit všechny doplňky po třech a nakonec, všechno dělat třikrát. Jednou pro mého manžela, jednou pro mojí dceru, a jednou pro mě. Alespoň tak jsem to brala a tak jsem se necítila nikdy sama. Když Rudolf montoval garnýže nad okna, pokaždé měl vedle sebe ty tři záclony, které na ně pověsil. Ale teď, když vidím jak to ničí naše životy, nebudu mít v duši klid, dokud v mé ložnici ta třetí záclona bude. Mám takový pocit, že mě budí ze spaní nebo přináší zlé sny. A co víc, s Rudolfem jsme vám rozkazovali, abyste tuto hloupost bezhlavě následovali a připravovali se tím o svůj vzácný čas. To já ale vůbec nechci, abyste zbytek svého mládí strávili vykonáváním zbytečných úkolů, které stačí provést jednou. Nechápu, proč jste se nikdy neohradili proti tomu, vždyť jste neměli vůbec žádný čas sami na sebe. Žádný čas na to, abyste následovali to, co vás baví a co máte rádi. Tento dům a domácí práce v něm vám neustále kradly mládí a mně je to neskutečně líto. A já už dům nenechám, aby okrádal mě o mé stáří, protože to je ta poslední etapa, kterou zažiji. Děkuji, že jste mě vyslechli.“

JEDEN

Jak se naše snažení pozměnit domácnost schylovalo ke konci se zdárným výsledkem, snažení druhé strany, která chtěla zachovat řád, se stupňovalo. I se svojí zasádrovanou nohou byl Rudolf velmi aktivní, a protože byl neustále doma, všechny změny, které jsme se rozhodli podniknout, navrátil vždy zpět, když jsme odešli do práce. Docházelo k názorovým potyčkám středního rozsahu, nikdy však nepřerostly v nějaké velké drama nebo vyhrocenou situaci, která by skončila špatně. Stěžoval si na to, že k obědu vaříme pouze jedno jediné jídlo, argumentoval tím, že si finančně vedeme dost dobře na to, abychom si museli upírat více jídla. Zeptal jsem se ho, proč bych měl vařením strávit tři hodiny namísto jedné, proč bych používal třikrát více surovin, jestliže bychom tolik chodů pak nezvládli sníst? Ne že by měl nějakou konstruktivní odpověď, teď když se ho paní Markéta při šarvátkách už nezastávala a nesdílela stejný pohled na svět.

Byl jediný, kdo pravidlo tří následoval, sice to nevěděl, ale tušil to. Neštěstím pro něj byla jeho neschopnost o obsesi otevřeně mluvit, chtěl sice po nás třikrát uvařit, ale proč to tak chtěl, neřekl ani jednou. Namísto zodpovězení mé otázky začal jen zhluboka dýchat, ale tak strašidelně, že mě to snad pokaždé sebralo chuť jíst. Neměl jsem sebemenší tušení, zdali je tím pravidlem tak posedlý, nebo, jestli je to nějaká jeho technika, jak mít vše pod kontrolou. Ano, výrazně jsme se s ním odcizili, ale tak to měli i další dva členové mé rodiny. Zůstali jsme spolu, na jedné lodi, namísto toho, abychom se snažili dvě lodě zázračně spojit přijmutím jeho požadavků na fungování.

Potyčka většího rozsahu nastala pouze jednou a nadobro rozhodla to, jestli s námi Rudolf zůstane a nebo nikoliv. Jako každý den, šel jeden z nás zatopit do garáže, dnes byla řada na Andree. S přibývající hustotou Rudolfových odbojových akcí, včetně sílící snahy konvertovat nás na jeho víru, se už vůbec necítila bezpečně. Proto mi řekla, že chce, abych tam šel s ní. Samozřejmě jsem neodmítnul, naopak, jsem její obavy sdílel a naprosto chápal. Uviděli jsme ho nečině ležet na válendě v jeho šeré místnosti se ztuchlým vzduchem, a tiše si přáli, aby hluboce spal a neprobudil se, dokud neodejdeme.

Posledním zbytkem pravidla tří byla právě tato garáž, kam si samozřejmě přitáhl třetí pokojovou rostlinu. Pokaždé, když jsme sem šli zatopit, což byla činnost, kterou by člověk se zlomenou nohou neměl dělat, hlasitě syčel, abychom do kotle přiložili tři polínka, ale určitě ne dvě nebo snad prokristapána jen jedno. A to i v případě, že to první polínko bylo větších rozměrů a blokovalo cestu dalším dvěma, to jsme za žádnou cenu nesměli kotel zavřít, ale počkat, než velké polínko trochu ohoří, a pak ho posunout dál přidáním dalších dvou. Tentokrát na jeho přání dodržet status quo nemůže dojít, bylo už dost nesmyslného rozkazování z jeho strany.

Díval se na nás, z válendy pozoroval každý náš krok, neměl jsem ale dost sil, abych se mu podíval do očí. Jeho probuzení znejistilo nás oba, ale zároveň jsem cítil vztek vyvolaný tím, že si těmito nepříjemnými situacemi musíme kazit život. Když Andrea přišla ke kotli, nedokázala uchopit kus dřeva do rukou, protože se ji neuvěřitelně třásly. Rozhodl jsem se, že to za ní udělám já, a když jsem udělal krok dopředu, tak můj úmysl pochopila a couvla o krok dozadu. Díval se na nás, a jeho nevyslovená proklínání ještě zhoršovala atmosféru. Otevřel jsem kotel a uchopil co možná největší kus dřeva, který byl k dispozici. Zvedl jsem ho a nakrmil, co možná nejležérněji, pohaslý zbytek popelavých zbytků ohně. Pak jsem kotel zavřel. To co následovalo byla nejvíce iracionální situace, kterou kdy na vlastní oči uvidím. Nejen, že Rudolf dočista zrudl vzteky a začal po nás něco házet, on vstal a se zlomenou nohou v sádře bez berlí na podpěru šel směrem k nám, jako by mu bylo úplně jedno, že si tímto způsobem může vážně ublížit. Nic neříkal, jen dále rudl vzteky a přibližoval se. Andrea v ten moment ztuhla, jako ve zlém snu se nedokázala pohnout, jen na přibližujícího se Rudolfa hleděla s otevřenými ústy.

„Než vám řeknu, co se stalo dál, pokuste se porozumět složitosti situace, do které jsme byli vrženi. Nepříjemné výměny názorů, jako byla, tato zažívá každý. Ale o co horší a těžší život je ten, který je nepříjemnými výměny názorů zcela naplněný. Než se s někým začnete přít o to, zda máte pravdu vy, nebo on, zkuste se sami sebe zeptat, jestli si právě teď nezhoršujete vztahy s okolím na základě úplné hlouposti. A když už nepopiratelně dokážete, že máte pravdu vy, k čemu to je, je-li druhý člověk naprosto odhodlaný věřit jen svým vlastním názorům a vjemům. Protože každý z nás vidí svět jinak, a pro každého je životní stabilita založená na jiných podstatách. Samozřejmě, že se najdou i tací, kteří fenomén životní stability odmítají, ale to je jako plout na lodi bez kormidla. Neurvale proplouvají oceánem života, v tom případě se jim také stane, že hrubě narazí na ostré pahorky vyčnívající z vod a jejich loď tím poškodí. Rozhodně ne nenávratně, protože každý, kdo chce žít, si cestu zpět k životu nakonec znovu najde, jen si poté dvakrát rozmyslí, zdali není lepší se chopit řízení. Celý můj příběh, od začátku do konce, je plný naprostých nedůležitostí, kvůli kterým mezi dvěma nebo více lidmi vznikl konflikt. Eskapáda se dvěma příbory na stole nás ujistila, že jsme všichni čtyři na jedné lodi, kterou rozhodně manévroval jen a pouze Rudolf. Otázkou tedy zůstává, proč se život sesypal, jestli naší životní stabilitu někdo udržoval. Nad odpovědí na toto dilema jsem přemýšlel opravdu hodně dlouho, a je to proto, že jeden člověk toužil plout na jih a druhý na sever. A tak to je vlastně vždycky, v každém kolektivu najdeme kormidelníka, v lepších kolektivech pak můžou být dokonce dva. Mnohokrát jsem myšlenku o kormidelnících probíral s Andreou, říkala mi, že by se to skvěle dalo přirovnat k historii, že jeden kormidelník je vlastně despota, dva kormidelníci feudál a více kormidelníků prezident. Jejím příměrům s historickými slovy jsem většinou nerozuměl, ale s tímto dokážu souhlasit. A teď si představte, že na oceánu života je těch lodí nespočet.“

NULA

Po tom, co jsem přiložil do ohně, Rudolf pochopil, že ztratil veškerou kontrolu nad situací a nad námi. Popoběhl si zpátky k válendě kde sebral jednu z berlí, otevřel garážová vrata a rychlým klopýtavým cvalem vyběhl ven, směsice strachu a vzteku mu vnutila až strašidelný výraz v obličeji. Zahlédli jsme paní Markétu, jak se ho snaží dohnat, dost možná přihlížela naší výměně názorů a chtěla se ho pokusit pacifikovat. Po krátké odmlce jsme vyběhli ven za ní, dostihli jsme ji až na druhé straně neudržované cesty, která dělila pozemek našeho domu od obecního lesa. Rudolf byl stále ještě k dostižení, ale rozhodli jsme se, že pro nás všechny bude mnohem lepší, když odkulhá dál do lesa. Otočil jsem se směrem k domu, z garážových vrat se táhl jakýsi odporný černý dým. V ten moment se všichni psi instinktivně rozběhli pryč ze zahrady, co nejdál od domu, každý jiným směrem. Neodvážili jsme se přiblížit a tak jsme jen stáli naproti domu a čekali na moment, kdy se dým uklidní.

To ale nenastalo, namísto toho z garáže začalo vylézat ještě více dýmu, až nakonec, v ten nejhorší okamžik, kotel vybouchl a garáž začala hořet. Zavolali jsme hasiče, ale za tu dobu, než stihli dorazit, sem do srdce osamoceného lesa, se oheň zmocnil většiny přízemních pokojů a rozšiřoval se směrem nahoru. Naprosto každý pokoj byl právě teď ničen tím hrozným ohněm. Požíral všechny naše vzpomínky, vše, čeho jsme si vážili a vše co jsme milovali. Nezastavitelným tempem si burcoval cestu ven každým otevřeným oknem a nám nezbývalo nic, než jen přihlížet na to, jak se ho hasiči pokouší uhasit. Když se jim to nakonec podařilo, nezbylo z našeho domova vlastně vůbec nic, než začernělé zdi a ohořelé třísky.

Střechu nad hlavou nám poskytl penzion ve vedlejší vesnici, ve které s Andreou pracujeme. Měli jsme moře času truchlit nad ztrátou, ale i povídat si o našich pocitech a názorech. Nikoho z nás ani nenapadlo vinit Rudolfa, přeci jen, byla to i naše chyba, že jsme ho nechali mít tak velkou kontrolu nad vším, co se dělo. Naopak kdyby ten den manicky nevyběhl ven a my za ním, mohli jsme si dýmu nevšimnout a umřít.

Asi o týden později jsme se s Andreou šli podívat na ohněm zdevastované zbytky domu, nedokázala udržet slzy při pohledu na všechny ty krásné věci, které považovala za svůj majetek, teď sežehlé a nepoužitelné. K mému překvapení v přízemí ležela jen trošku ohořelá fotografie mojí matky a babičky, ta samá, která zapříčinila, při svém znovuobjevení, její životní posun.

Nakonec nám Pavel nabídl svůj dům k bydlení, nehledě na to, že paní Markétu neměl tolik v lásce, ale to opravdu jen do chvíle, než se dva rozhašteření lidé mohli znovu seznámit a zjistit, že mají k sobě sympatie, sdílí smutek nad stejným neštěstím. Jeho dům byl opravdu velký, až paradoxně v něm ale bydlel dočista sám. Po našem příchodu byl zprvu velmi nešťastný a paranoidní, bál se, že budeme chtít znovu nastolit náboženství tří. Ujistil jsem ho, že k ničemu takovému už nikdy nedojde. Po pár týdnech se mu vlastně zlepšil život, protože měl okolo sebe ty nejbližší osoby, vyjímaje jedné, která teď někde běhá s vlky a loví lišky. Nikdo neví, co přesně se s Rudolfem stalo, a myslím, že ani jeden z nás není dost bláznivý na to, aby se ho znovu pokoušel najít. Kromě Pavla, který zmizení svého bratra považoval za ryze vlastní chybu. Pravdou zůstává, že jeho vliv sehrál zásadní roli na zničení náboženství tří, takže to lze dost jednoduše pochopit. Bez jeho přičinění bychom stále žili stejným životem, neustále ztráceli čas a věnovali život něčemu, co nemá vůbec žádný smysl. Teď když byl Rudolf, ještě se zlomenou nohou, odkázán na přízeň přírody, šlo očekávat, že se mu něco přihodí.

Pavel se ho rozhodl jít hledat do lesa, ale neměl jsem o něj strach, o svého pravděpodobně biologického otce, protože takovéto výlety za krásami lesů a hor byly u něj časté. Jeho obrovská odhodlanost, kterou jsem zahlédl, když do velkého, prostorného batohu skládal nějaké náčiní a potraviny, ve mě vzbudila touhu vyrazit s ním. Je to přeci zážitek, který se mi nikdy nepoštěstilo zažít, a dost možná mu druhá osoba pomůže si udržet zdravý rozum. Ani jeden z bratrů nikdy nekypěl emoční stabilitou, a jejich znovushledání by bez přítomnosti třetí osoby nemuselo dopadnout nejlépe.

Samozřejmě, že byl šťastný, když jsem mu to řekl. Sám v to doufal, už když jsme byli na rybách se cítil úplný, jako by mu nic nechybělo, ať jsem jeho syn a nebo ne, patříme k sobě, pravil. Když jsme měli sbaleno, šel jsem se rozloučit s Andreou. Poprvé mě objala a já poprvé plnohodnotně cítil, jaké to je, mít milující rodinu, které není jedno, jestli se vrátíte zpátky a nebo ne. Neplakala, protože historie je plná odvážných skutků, bez nich by se o ni nikdo nezajímal, a k těm jistá míra nebezpečí patří. A podle ní jsme s Pavlem odvážní víc než dost.

CESTA

Jednoduše jsme zjistili, že si Rudolf dokázal díky svému investorskému koníčku vydělat ohromné množství peněz. Jak by si jinak toto mohl pořídit? Uprostřed onoho lesa, do kterého utekl, se rozprostřely úhledně opracované kmeny stromů, ve své pospolité kráse tvořící mohutnou chatu celou ze dřeva. Vypadala jako sídlo vikingského náčelníka, jen byla o trochu víc moderní a žádný varjag nám u dveří nevyhrožoval pohledem. Že je jeho jsme usoudili podle toho, že do vchodových dveří byl vyryt nápis Jakobín, a protože Pavel neměl žádného dalšího bratra, naše teorie dávala naprostý smysl. Musel si roubenku nechat postavit již dříve, za těch pár týdnů co jsme pryč z domu nemohla vyrůst. Pavel zvažoval možnost, že ji jeho bratr mohl někomu ukrást.

Nejméně dvakrát jsme ji obešli a snažili se uvidět skrz okna nějaký náznak, že zde někdo žije, nebo ještě lépe, že zde žije Rudolf. Přes husté záclony ale nešlo vidět absolutně nic, jen temný stín vycházející z neosvětlených místností. A přeci jen, při tom druhém obkroužení chaty jsme zahlédli malé plápolající světélko v jedné z místností. Zaklepali jsme na okno, snažili se ho upozornit na naší přítomnost, ale nereagoval. Znovu jsme přišli k těm dveřím a poprvé si uvědomili fakt, že nemusejí být vůbec zamknuté. A skutečně zamknuté nebyly a umožnily nám nahlédnout dovnitř.

Ve stísněné chodbě se rozléhala tma a jediné světlo, které nám svítilo pod nohy, zmizelo svévolným zavřením vchodových dveří. Nejprve jsme zazmatkovali a ztratili orientaci, ale z pod jedněch dveří uvnitř prostě vycházel ten malý plamínek světla. Otevřel jsem je a vešel jako první. To, co jsem uvnitř ledabyle osvětlené místnosti uviděl, mě vůbec nepřekvapilo. Žádný nábytek, žádná vizuální zmínka o životě člověka, který zde bydlí. Pustoprázdno na stěnách i na podlaze, vůbec nic tady nebylo. Vůbec nic, kromě Rudolfa. Seděl na zemi zády ke dveřím a v ruce musel držet nějakou zapálenou svíčku. Vypadal hubenější, značně hubenější, vlastně bych dokázal pochybovat o tom, zdali od té doby snědl nějaké jídlo. Nohu měl stále v sádře, ale nikde jsem neviděl žádné berle.

Čekal jsem nějakou reakci, ale musel být v spirituálním transu, pod vlivem drog, nebo při nejhorším, obojí. Opakoval takovou svojí zvláštní mantru, kterou jsem ještě nikdy předtím neslyšel. Choval se ještě bláznivěji, než předtím, a to předtím lámal rekordy. Neslyšel moje kroky a pak ani kroky Pavla, který se k němu pomalu přibližoval. Prorazil ticho tím, že mu šeptem vzkázal, že se s ním chce udobřit. Vlastně, že se s ním všichni chceme udobřit, nemáme žádný důvod se hněvat a doufá, že to on tak cítí taky.

„Odejděte pryč, neměli byste tu být. Nevíte, co se tady děje a ani nevíte, co se tady dělo! Jak jste to tady vůbec našli? Tertres, tertres, tertres. Proč jste sem přišli, jen mi brát to co mi patří! Jak se cítíš Rostislave, když jsi sešel z cesty! Bohyně nás potrestala spálením celého domu na popel! Tertres, tertres, tertres. Snažil jsem se vás zachránit, ale nedokázal jsem to. Jako věrozvěst jsem k ničemu, měl jsem v tom domě shořet! Tertres, tertres, tertres. Byl jsem vybrán bohyní, aby jsem vedl druhé. Zklamal jsem a teď mě trestá! Tertres, tertres, tertres. Našeptávala mi rady a teď na mě jenom křičí! Kvůli vám!“

Bohyni Tertres jsme křičet neslyšeli. Neverbálně jsme se s Pavlem shodli na tom, že se Rudolf přesunul na novou úroveň šílenství. A protože nehrozilo, že by nás dokázal přesvědčit o svojí víře, poptali jsme se ho na pár detailů o jeho náboženství. Otočil se a položil svíčku na zem vedle sebe.

„Jak to můžete nechápat, vy jste tak neosvícení. Všechno na světě je perfektní, pokud je to přítomno třikrát. Vy to nechápete? Tři lidé vytvářejí domácnost, tři domy vytvářejí ves a tři vsi vytvářejí společnost. Tři dny trvá zkušenost, tři měsíce trvá pochopení, tři roky trvá změna. Celý svět je na pokraji zhroucení, protože to nikomu nedošlo. Nikdo neslyšel Tertres, nikdo kromě mě! Má ve všem pravdu, každé její slovo je čistá pravda! Proč mě teď trestáš, Tertres? Do třiceti let bude svět zničený. Nikdo ji neslyšel, nikdo mi neuvěřil, nikdo nezbyde.“

Potichu jsme litovali toho, že jsme s sebou nevzali Livii, přesně takové situace zasluhují psychologa. A protože nikdo z nás dvou psychologem nebyl, jen jsme mlčky poslouchali Rudolfova slova a marně se snažili přijít s něčím, co by ho uklidnilo. Bylo nadmíru jasné, že tyto náboženské iluze nedokáže řešit nikdo jiný, než zkušený farmakolog. Ještě jednou jsem si prohlédl místnost, abych našel stopy nějakých drog, ale marně. Skutečně vůbec nic tady nebylo, kromě dvou udivených lidí, jednoho blázna a zapálené svíčky. Zeptal jsem se Rudolfa na poslední otázku, proč jsme u nás doma museli vše dělat třikrát.

„Ty jsi asi úplně mimo, a to jsem měl od tebe velké očekávání. Ty nevidíš, že se nám dařilo skvěle, právě díky tomu, že jsme dodržovali pravidlo tří? Nikdy se mi na burzách nedařilo tak dobře, dokud mi nezačala našeptávat, co mám dělat. Mít u sebe doma tři od každé věci je poctou pro Tertres, a když to nedodržíš, nevyhneš se zkáze. Zkáza může mít podobu malého neštěstí, ale když se bohyně rozzlobí, stane se přesně to, co se stalo! Tertres, Tertres, Tertres. Snažím se to odčinit! Snažím se uklidnit bohyni! To všechno za vaší neúctu! Podlou a zlotřilou neúctu k nejvyšší bohyni! Tertres, tertres, tertres.“

Zavřeli jsme za sebou dveře. To byl ale zážitek, řekli jsme si cestou zpátky. Tohoto člověka by nepřesvědčil ani kněz, ani papež. Je dost starý na to, aby si život řídil sám, a pokud mu vyhovuje poslouchat slyšiny a řídit se tím, co mu říkají, tak ať. Pavel si ale stál za svým názorem, že bychom měli vyhledat odbornou pomoc. Jestli opravdu jde o mého strýce, bylo by špatné mu nezkusit sehnat léčení. Souhlasil jsem a přijmul fakt, že Rudolf bude v mém životě stále hrát nějakou roli, ač jsem se snažil ho ze života vypustit.

VYVOLENÝ

Do detailu jsme Livii popsali celý náš zážitek a náboženství, které si Rudolf vytvořil. Jelikož byl její podnik zaběhlou psychologickou praxí, měla kontakt na celou sérii dalších psychologů, jejích přátel. Ti, po tom, co slyšeli, jak zajímavý příběh se nám přihodil, souhlasili s tím, že kolektivně Rudolfovi pomohou. Sepsali si podklady pro komunikaci s nemocným, včetně frází, které před ním mají a nemají říkat a co mají a nemají dělat. Rozhodli se totiž, že si vezmou dvoutýdenní dovolenou, koupí černé kápě a vyrazí do lesa, vejdou do Rudolfovy chaty a budou se hlásit jako následovníci Tetres, kteří přišli sloužit vyvolenému.

Podle jejich slov, je přivítal se slzami v očích. Ubytoval je v prázdných místnostech, museli spát na slámě, jíst pouze chléb a každé tři hodiny obětovat pět minut uctívání Tetres, a to i v noci. Když se to jednomu z psychologů nepovedlo, tedy když jednou v noci dvakrát nevstal, aby se pomodlil, byl nemilosrdně exkomunikován. Jednou se Livii povedlo objednat dovoz pizzy, vysvětlila to tak, že se jedná o dar od Tetres. Při sběru hub rozvážkové službě po telefonu předem vysvětlila, co potřebuje zařídit. Tak tedy přijeli hned tři auta s pizzou a Rudolf tomu skutečně uvěřil, byl štěstím bez sebe, že ho jeho bohyně obdarovává. Právě kvůli těmto vtipům a výstřelkům si psychologové kultovní zkušenost značně užili a bylo jich dost na to, aby přišli s plánem, jak Rudolfa vyléčit. Dokázali ho přesvědčit, že si Tetres přeje, aby šel hlásat slovo boží do místa, kde lidé ztratili naději. A právě takovým místem je psychiatrická léčebna. Rudolfovi se tento tah moc nezamlouval, vlastně byl docela proti, ale když mu řekli, že jedině on dokáže ostatní konvertovat, že on je ten vyvolený, který změní svět, souhlasil s tím a nechal se dobrovolně hospitalizovat.

Když jsem to převypravoval Andree, snažila se nevybouchnout smíchy. Nakonec se ji to nepodařilo a mě vlastně také ne. Byla mnohem šťastnější, volnější a plná života, zde v Pavlově domě. Paní Markéta postupně přestala ze spaní blouznit, již nestrašila po nocích na chodbách a měla pak znovu druhý den spoustu energie uklízet a zametat prach. Prázdné místo po Rudolfovi v jejím srdci zaplnil jeho bratr, který si ke své tchýni našel novou cestu. Byl oklopen rodinou, která ho měla opravdu ráda. Jeho neutuchající snaha nás zachránit nás opravdu zachránila. Firma s nábytkem se dále rozrůstala a noví zaměstnanci mu umožnili trávit více času s námi. Ve skutečnosti to byl velmi dobrý člověk, a nebýt té smutné události s mojí matkou, by z nás již dříve mohla být skvělá rodina. Většinu mého života jsem neznal tento skvělý pocit, kdy se ráno probudíte a můžete si u kávy popovídat s někým, kdo vám rozumí a má vás rád. Myslím, že tento pocit Pavel neznal také. Nakonec ale jsme se tedy přeci jen shledali a já ho již nadosmrti budu považovat za svého pravého otce.