Stokrát jsem vybíral, desetkrát se rozhodoval a jednou vybral. A pocit z výsledku stejně není nic moc. 

Proč prostě někdo nemůže vybírat za nás?

Fenomén volnosti z přenesené odpovědnosti za výběr (jak bychom to mohli nazývat), je všudypřítomný. Cítíme se mnohem volněji, když si řekneme “takhle to mám nalinkované, takhle to osud pro mě vybral”. Už jen z důvodu, že to přináší dojem neměnnosti. Je jednodušší se vyrovnat se současností, když už nemůžeme udělat krok zpátky. 

Například nakupování prostě není zábava

Pokud jste detailisti, rozhodně při nakupování uděláte pomyslnou tabulku vlastností jednotlivých produktů a porovnáte je. Různých produktů a možností se ale postupně nasčítá tolik, že vám to zavaří základní desku mozku a nakupování se stane spíše únikovkou. Jakou barvu? Kolik kusů? Proč zrovna tento? Nakonec se snažíme jen uniknout z tohoto bludiště otázek a vyčistit si hlavu od výběrového spamu. 

Kdo by to čekal, že více možností výběru  s sebou přináší nepříjemnosti. Podle všeho tento neduh moc velkého výběru zahlcuje náš prefrontální kortex, tedy část mozku, kde vznikají rozhodnutí.

Méně možností, méně starostí

Časem jsem došel k názoru, že život s méně možností výběru je vlastně pohodlnější, jasnější a více klidný. V jistém smyslu jsem začal závidět lidem z minulosti, kteří neměli tak přepychový výběr a museli bojovat s tím co měli. Věděli, co je čeká, protože prostor pro otočku prostě neměli. 

My dnešní lidé se ráno probudíme a už se rozhodujeme, co k snídani, co na sebe, čím do práce, jak pozdravit kolegy, co k obědu. Během jen pár hodin uděláme tolik rozhodnutí a ani si to neuvědomujeme.

Proto jsem se dobrovolně rozhodl, že se budu neustále pokoušet snížit počet denních rozhodnutí na minimum. Uvidíme, jaké výsledky to přinese.