V celé šíři viditelného obzoru nebylo k dohledu absolutně nic, ani zbytky plachetnice či náznak pevniny. Jediné kolísavé těleso, vznášející se snad jen trochu nad hladinou, by představovalo záchranu. Pokaždé, když se jeho loď potopila, bylo to přesně takhle, nikde žádný kus dřeva. Moře muselo plachetnici naprosto pozřít. Odkázán na milosrdnost moří a všech tvorů plujících v hlubinách, plaval tam, kde tušil, je břeh. Vyčerpal všechny síly na svojí marnou záchranu. Jako vždy. Za těch pár hodin přežívání podstoupil několik fází myšlení. Hlava zkonstatovala, že je to proveditelné, může se zachránit, když předvede nadlidský plavecký výkon. Když ale po uplavaném kilometru nebyla pevnina ani cítit, hlava to vzdala. Velení převzala vůle žít, která není vůbec v hlavě, spíš někde vedle srdce. Bez hlavy toho moc nezmohla. Tak přišla poslední fáze: smíření se s osudem.

Chvíli se nechal vodou unášet. Vlny mu na pár minut daly pokoj, měl dostatek času na poslední popřemýšlení. Nebylo to zas tak hrozné, musejí snad existovat horší způsoby, jak odejít ze světa. Alespoň teď už bylo hezky, proklaté černé mraky, které si vyhlídly jeho lodičku jako ideální místo pro obkroužení, se pokojně rozplývaly. Proč ty mraky nesnášejí zrovna jeho? Pochopil by ještě, kdyby ho mraky mírně spláchly, týden na moři si sám říká o pořádnou sprchu. Jak mohly udeřit bleskem zrovna do plachet jeho lodi, do nejhořlavějšího materiálu, který se s ním plavil, netuší ani vypravěč tohoto příběhu. To si asi budete muset domyslet sami.

Přišlo vlnobití, zavřel oči. Ušetřit alespoň jeden ze smyslů od požitků spojených s odchodem, mu připadalo lepší, než nechat oči otevřené. Voda byla tak odporně kyselá a slaná. Jak mohou ryby žít v tak smyslově nepřátelském prostředí. Co pro ně mohlo být pralesem plným jídla a zábavy, pro něj bylo zcela jistým pohřebištěm. Každou sebemenší prasklinu v kůži naplnila sůl. Bolest tak hrozná, na tolika různých místech. Poprvé v životě by mohl říct, že ho bolí celé tělo, aniž by užíval nadsázky. To by ale nesměl být pod hladinou moře, tam bohužel mluvit nejde. Vlastně, možná by to nějak šlo, třeba by se tu větu mohl naučit pronést znakovou řečí. Takto starého člověka bolí záda, nohy, prostě všechno, co se dá opotřebit. Ale tento podmořský soubor bolestí byl opravdu devastující. Radši to ukončit, než být mučen další hodiny.

Jak otevřel oči, tak blýskavě prozřel, mořské dno, kromě fantastických rostlin, bylo plné ryb. Takových velkých, plovoucích tlam s ostrými zuby. Mnohem sympatičtější mu připadaly ryby v korálech, které se tam před těmi tlamami šikovně schovávali. Naposledy zalapal po dechu hledíc na tuto podvodní krásu. K jeho překvapení mohl volně dýchat. Hejna malých rybek pokojně plavaly i kolem něj a ty větší ho podplavávaly nebo pluly nad ním. Ptal se sám sebe, zdali je teda tohle ten očekávaný konec a nebo zase ne. Žádné posmrtné moře, ráj námořníků, určitě nebyl mrtvý. Prostě uměl dýchat pod vodou.

Do dnes mu to nebylo jasné, nyní měl zcela jisto. jako obchodník přežil hned několik potopení svých plachetnic. Pokaždé je nějak hezky pojmenoval, rozbil o ně flašku drahého vína, ale štěstí mu to nepřineslo. Na truc svojí poslední loď nepojmenoval, ale pravděpodobněji mu už došla všechna hezká jména pro lodě. Sabrina, Selena, Irvin, už ho to přestalo bavit. O Irvina rozbil víno levné, protože si byl jist, že to nepomůže. Vždy se až záhadně zachránil, do pár dní se pak probudil na břehu. Místní lidé mu proto začali ve svém domovském jazyce říkat „Rybí muž“, i když ryby neprodával. Nejprve to bral jako urážku, protože neznal jejich jazyk. Bylo to jako volání na psa, vždy se tak pobaveně usmívali, když ho zvláštním slovem oslovili. Až se mu jedna z místních vševědoucích osob pokusila přezdívku přeložit, tak nějak ji pochopil a zmírněl. Stal se pro ně legendou, a teď, když se znovu ztratil, si o něm u ohně povídali: „Rybí muž zmizel. Už se těším, jak se nám tu zase objeví.“