Prvním rokem získávám svůj vysněný titul, slavné bude jméno mé po tisíce let. Jako mistr Parléř, propletu se mezi uměleckou čtvrť, vydláždím si cestu mými hoblinami. Dřevokrása, kus ohavného dubu, přeměním na dílo nevídaných hodnot, zájemci se budou moci potrhat. Majestátní a skvostné dřevoryty budou nyní obživou mou. Dočkám se uznání světa odborníků a obdivu těch, co řemeslu nevelí. Jsem to já, ten uznávaný řezbář, obdařen talentem od boha.

Druhým rokem pracuji na díle svém krásném, ticho v dílně zbystřuje můj smysl. Nebývalé rysy a unikátní nápad nemůže zůstat bez povšimnutí. Tohle bude trofej jednoho z muzeí, sběratelský kousek, dřevěná Mona Lisa. Pomíjivé, surové dary přírod, přetvořuji v nevídanou krásu. Zachytím její nejkrásnější vjemy, bohatství se poté samo pohrne. Přijde den, kdy na dveře mé dílny kupec s radostí zaklepe. Moment ten mu bude osudový, skrýš na zlaté mince připravenou mám. Takto myslí ti, kdo po úspěchu lační, v peřejích umění, já plavu jako rys.

Třetím rokem dokončuji svou práci, na zdi pevně dlí mé velké magnum opus. Ulehám do lože, zbaven sil a s kůží plnou třísek, rány od dláta jsem přestal počítat. Nezbývá, než čekat na mé velké znovuobjevení. Všem od zítřka budu neúsporně básnit o skvělosti práce nadějného truhláře, mým příchodem se muzea určitě rozzáří. Nepostrádám také obchodnického ducha, úspěch je již dávno před mými dveřmi. Stačí mu otevřít a vpustit kupce dovnitř, údivem odpadne každý z nich.

Čtvrtým rokem trpím nepochopením, kupci se jeví neznajíc prahy krásna. Trpím já tím, co v mé staré dílně, mistrovský kus nedozírných hodnot. Není tady na světě zdejším jediného, kdo pořídit by si ho mohl. Odmítají, ba odvracejí oči, neschopni pochopit mé krásné magnum opus. Stvořil jsem já dřevoryt tolik krásný, krásnější, než cokoliv na světě. Proklínám já své šikovné ruce, takto nikdy ke zlatu nepřivoním. Ulehám hladový a bez nadějných šancí, jsem snad jediný, kdo vidí pravou krásu. Kde ten kupec, dost majetný a bystrý, co mě ze zlého snu vysvobodí.

Pátým rokem hladovím beze změny, až zvuk klepání mé útrapy zakončí. Z ložnice běžím rovnou do své dílny, dveře otevřu s velkou radostí. Blázen ten, kdo přichází pozdě v noci, tma dřevoryt dočista pozřela. Vidět jsou jen ty nejhlubší obrysy, skvostné to dílo, samo našlo si své kupce. U dveří ale nestojí nikdo živý, pouze duch Leonarda da Vinci. Překvapen, polit nevýslovným blahem, vpouštím ho, pohledět na mé dílo. Přinese mi již konečně úspěch, truhlice zlata a neskonalý obdiv. Píši se do uměleckých výšin, veliké bude teď moje jmění. Dívá se, trochu nevěřícně, na dřevoryt vyzdvihující krásu jeho Mona Lisy. Zdobený mistrovskou prací jeho nástupce, tisíce hodin v dřevě pozřených. Ale namísto chvály dílo shazuje na zem, vyděšen a vzteky běžím směrem k němu. Jako duch je fyzicky nedotknutelný, proto ho prostě nemohu zastavit. Vší silou vykřesá v dlaních velký oheň, mé magnum opus, nemilosrdně zapálí. Požár roste s přítomností hoblin, požírá vše okolo mojí dřevokrásy. Není v mé moci požár uhasit, nezbývá než ulehnout a doufat, že ho mé slzy zázračně uhasí. Spolu s dílnou umírá můj jediný odkaz, a bez něj já nejsem vůbec nic. Vyhlídky slávy a obrovského jmění, hoří se vším, co jsem kdy miloval. Smutný to svět, jež přichází o umělce, nepochopeného a plného zmaru. Cítím žár, ale chladí mě touha, poznat da Vinciho a posedět s ním.