Veličina mého snažení přišla vniveč poté, co se objevila ona. Obklopovala ji taková světlá, příjemná, harmonii navozující energie, která přebíjela vše ostatní. Okamžitě jsem přehodnotil směr svého života a upřel na ni zrak tolik, dokud už neviděl nic jiného než ji.

Doposud jsem byl zakotven v mlze, která houstla společně s mým zápalem pro úspěch. Nikoliv ve světlé mlze, ale v příšerně tmavé. Obličeje, vzpomínky, dokonce i mé potřeby šly na druhé místo a nebyl na ně brán zřetel. Ničivý stav přinesl výsledky jak materiálně, tak i na mém zdraví. Nevědomě jsem začal ztrácet schopnost lidskosti. Přestával jsem být člověkem.

Spolu jsme se proměnili. Pestrý duch přátelského tíhnutí proměnil se v tiché doutnání odvahy. Sebemenší projev víceúčelové náklonnosti probudil oboustrannou radost, leč ani jeden si nedovolil postavit život od začátku.

Čas mohl něco přinést. Ale čekání nepřineslo nic. Pouto začalo ztrácet vrstvy a stávalo se ochuzeným, ne však o společnost, ale o tu odvahu. Bylo moc brzy na to si uvědomit, že ani jeden z nás nedokáže cítit.

K velkému překvapení nedlouho poté právě objevil mi osud další krásnou postavu. Nebránil jsem se této vizi a šel do ní téměř slepý. Žal zůstane, ale rozezní se noty, co nový vítr přinesl.

Sedmi krásné roky jsem víru matně střídal, aby tolika skoky trasu navždy ztratil. Já nesnažil se moc, ani nepřekvapil ničím, přelstí duší spřízněných bylo mimořádné. A po tolika štěstí jen tak si někdy říkám, kdy nastane zmar, co radost potopí?

Proto žádám vás, mé nezřízené bázně, učte mě, jak být živý navěky. Prozraďte mi tajemství vytrhání, rozhoďte síť, lapte mě na věky.

Se zkreslenou myslí já půjdu až do konce, stopy se mi s každým krokem mění. Jednou jsou velké, potom zase malé, ale já samotný nemůžu mít tvar. Protože na světě nevzniklo žádné slovo, schopné popsat můj nekonečný um. Tisíckrát děkuji logice svého bytí, trávím ho doufajíc v mimořádný čin.

I’m here to be memorised but never to be seen.