Ocitla se v místě plném zmaru, ale srdce bilo jasněji a provázelo ji touto tmou. Všudypřítomné lampy a světla z aut zde, jak očekávala, přítomny nebyly. Strašně klidné místo bez lidského ruchu, nakonec našla odvahu.

Osoba jí tak blízká chovala lásku ke všem starožitným věcem. Měl svojí vlastní sbírku všemožných starožitných předmětů, ze všeho nejraději měla ty dřevěné zdobené kukačky a obrazy neslavných umělců. Jaký neblahý osud čeká jeho sbírku, přijde-li pod ruku někoho, komu přijde němá. K němu starožitnosti mluvily, povídaly o své době a dokonce ji viditelně nesly s sebou. Některé byly rozhodně starší, než on sám.

Ale ticho bylo horší, než tma. Každý zvuk zněl mnohem hlasitěji, než jak hlasitý ve skutečnosti byl. Slyšet bylo i to, co jinak ucho nepatrně přeslýchalo. Útok větru mířený na vázy se zvadlými květinami, šramocení jejího oblečení, zip na bundě neposlušně klepal o její krk. Zvuk jemného trhání textilu představoval zápas kalhot s bodláčím a její boty, ty nikdy znít nepřestaly, naopak jí přišlo, že jsou čím dál hlasitější, čím déle tady je.

Citová hodnota však byla jediná hodnota jeho sbírky. To si mysleli oba, dokud jí pár dní před svým odchodem neposlal poštovní obálkou zvláštní minci. Samozřejmě, všechny mince jsou zvláštní, ale z této měla naprosto jiný pocit, než z ostatních. Byla to stříbrná mince z doby královny Viktorie, kterou nechal v malých sadách na počest královny razit jeden z anglických šlechticů. Cena byla odhadována na dva miliony korun. Mince až moc vzácná, až moc úchvatná, sběratelé se o podobné mince neuvěřitelně přeli.

Opravdu jen stačilo, aby se měsíc lehce pousmál, a již neprocházela kompletní tmou. Oči se začínaly jemně přizpůsobovat okolí, díky tomu také viděla noc mnohem světleji. Nakonec, po pár desítkách minut, dokázala rozeznat obdélníkové obrysy, jako by se zrovna vynořily okolo ní. Teď ji pohled na šedé tvary, polité jemným světlem, značně uklidňoval. Neudržovaná cesta a neustálý boj s přírodou o každý krok neznamenaly, že procházela místem nesymetrickým. Naopak, vše bylo v nejvyšším pořádku a v řadě.

Poslední setkání s ním bylo posledním zahřátím její duše a jak čas utíkal v jeho přítomnosti. O té doby nedokázala najít osobu jedinou, která by se mu třeba jen trochu podobala. Procestovala by celý svět, aby našla někoho takového, někde přeci musí být. Ale narazila by na stejnou míru laskavého jednání a zdvořilosti, jako tenkrát, když se poprvé poznali? Tento nápad byl až moc velký risk, každou sekundou strávenou přemýšlením o něm se stával více nereálný.

Položila minci na hrob a šla zpátky.