Do dnešního dne byly stolní hry moje největší záliba. Vlastně i obživa, už pár let vytvářím figurky a barvím je. Dokáži vyrobit i takové ty kovové figurky do Monopoly, ale ty tam na eshopu mám jen tak, aby se neřeklo. Hráči Dračího Doupěte tvoří drtivou většinu kupujících. Vypiloval jsem techniku a vytvořil si takovou kombinaci barev, která postavičkám skutečně dodává život. Když promluvil technologický pokrok, rozšířil jsem nabídku o úžasné modely ze 3D tiskáren. Mám jich několik, od nejlevnějších po ty nejdražší. Prakticky nejsou žádné limity toho, jaké figurky mohu nabídnout. Případně dotisknout meče, klobouky nebo třeba koně a vdechnout jim barvy. Ne. dneska s tím končím.

Na začátku jsem chtěl nabízet figurky za přátelskou cenu, abych přinesl užitek komunitě, kterou zbožňuji. Byl to můj přivýdělek. Tehdy jsem ještě pracoval ve stavebnictví a často jsem přicházel domů naprosto zničený. Slyšel jsem, že člověk by neměl v práci zvedat věci těžší než 40 kilogramů, ale ty pytle betonu měli snad dvojnásobek. To, že začnu podnikat v uměleckém oboru, kde se ani trochu nezašpiním, by mě ani nenapadlo. Přátelé vždy moji sbírku figurek obdivovali. Ptali se, kolik peněz do toho sypu. Odpovídal jsem, že dávám jen pár dolarů za materiál. Nevěřili mi. Ale někteří z nich byli ochotni za moje výrobky zaplatit až stovky dolarů. Neuvěřitelné.

Můj podnik nezastavitelně rostl. Největší zásluhu na mém úspěchu měla žena nesoucí jméno Mitrodora. Nikdo přesně nevěděl, jak se ve skutečnosti jmenuje. Mitrodora bylo její hráčské jméno. Ale byla mým nejlepším zákazníkem. Byla překrásná. Její rudé, krátké vlasy ji ještě více zavrtávaly do komunity roleplay hráčů. Vypadala přesně jako taková ta záhadná elfka, která sice vypadá jako Vznešená, ale ve skutečnosti je Temná.

V jejím domě pořádala velkolepé sešlosti, kde se od večera do rána hrálo Dračí Doupě. Byly to večírky jako v knize Velký Gatsby, jen tady se prostě hrál Dračák. Vždy pozvala ty nejlepší hráče a toho nejtalentovanějšího vypravěče. Na stole byly rozmístěny moje výrobky, pospolu tvořící neuvěřitelnou konstelaci fantasy prvků. Pět hráčů zápasilo s vypravěčem o přežití, jeden nešťastný hod a konec. Desítky dalších tomu přihlíželi. To divné je, že po každé hře do nábytku vyrývala pentagramy. Už tam asi není jediný kus dřeva, kde by nebyly.

Týden zpátky ke mně přišla a požádala o figurky démonických bytostí. Ale ne takové jako Aatrox z LoL, jiné. Oči se jí blýskaly, když jsem je začal v Blendru modelovat. Její přání a popis, jak mají figurky vypadat mě postupně znechucovaly. Přála si, aby jedna byla složena pouze z chapadel a očí. Jedna měla být sestavena pouze z lidských a zvířecích lebek. Další měla být pouze z kusů živého masa. Všechny měly hodně daleko od humanoidní podoby. Takto jsem musel trpět pět sezení u Blendru, než byla Mitrodora konečně spokojená. A když jsem je barvil, chtělo se mi zvracet.

Královsky mi zaplatila a to mi ten večer zase spravilo chuť k jídlu. Byl jsem tak naplněný euforií z toho, že je výrobní proces u konce, že když se mě zeptala: „Chceš jít na dnešní DnD sešlost?“ řekl jsem, že ano. A to byla ta chyba. Otočit a říct, že ve skutečnosti nechci, by bylo divné. A stávalo se to ještě divnějším, když jsme už byli na cestě. A stalo se to naprosto nemožným, když jsme vstoupili do jejího domu.

Velkou změnou byl obrovský pentagram vyrytý do dřevěné podlahy. Perfektně doplňoval tu stovku dalších na starém nábytku. Bylo to jako na nějakém maškarním plese s tématikou exorcismu. Všichni, včetně diváků, měli na sobě černé róby nebo pláště, které zakrývaly jejich oblečení. Každý hráč stál na jednom cípu podlahového pentagramu uprostřed byl umístěn kulatý stůl. Představoval celou hrací desku a každá miniatura hory, obchodu nebo dungeonu byla již na místě. Čekalo se jen na hráčské figurky.

Jak je pokládala na stůl, jednu po druhé, začalo se mi znovu dělat příšerně špatně. Místnost provětřil takový vydýchaný mrtvolný vzduch a hráči se mentálně připravovali. Mitrodora dnes výjimečně byla vyprávěčem. Přísahám, že jsem chtěl odejít, ale nešlo to. Všichni diváci byli až do konce přišpendlení k podlaze v nějakém druhu transu. Hlas Mitrodory včetně jejího slovníku se v průběhu hry naprosto změnil. Prvních deset hození kostky trvalo, než začala vyprávět čistě v nějakém ukrutně divném jazyce. Vyděsilo mě to, ale nešlo to na mě poznat. Mimika mého obličeje přestala reagovat na vnitřní podněty.

Vytušil jsem, že „Treiot“ znamená hráč a „Koerije“ znamená smrt. Slovům uprostřed těch dvou jsem vůbec nerozuměl. Hodiny jsem trpěl, a poslouchal postupné prohlubování předtím ženského hlasu. Nešlo mi ani pohnout hlavou pryč od stolu. Nedokázal jsem ovládat žádné svaly. Chtěl jsem jít domů.
Poslední hodina této seance Dračího Doupěte, kdy už vycházelo světlo, byla tou nejhorší. Hlas Mitrodory ožil v nesrozumitelné démonské stvoření a začal něco říkat, i když ona nemluvila. Celý zbytek hry byl dohrán v tomto duchu. Nikdo fyzický nevyprávěl, ale hráči na neviditelného vypravěče reagovali a pokračovali v hraní.

Slyším to i teď. Doma. Zase mě to probudilo. Chtěl jsem vám to sem napsat, aby mě někdo ujistil, že nejsem jediný, komu se to stalo. Všechny návrhy, jak to stvoření vymýtit z mé hlavy, jsou vítány.