Na vysušené části země se neobjevil ani jediný metr půdy, který by snad jen zdálky připomínal půdu úrodnou. Takovou zblízka viděl naposledy doma, když procházel po polích plných zelenavých listů salátu a do zad mu vál příjemný studený vítr. Cestu mu tehdy lemovalo stromořadí listnatých stromů, jeden zelenější než ten druhý. Ale nic takového zde nebylo k vidění. V této konkrétní poušti přebývala pouze jediná známka lidského života a to byla ta jeho. Záchranný stín pro přeživšího letecké nehody poskytoval vágní přístřešek sestavený z kusů kovu a otrhaných cárů látky. První dny po nečekaném přistání se nesly v duchu naděje a očekávání záchrany. Díky tomu se spalující žár slunce a příšerně čisté nebe bez mraků nezdály býti tak hroznými přírodními jevy. Ale i zkušený trosečník by po těchto prvních dnech poznal, že nemá pražádnou šanci přežít delší dobu v nelítostných písečných pustinách.

Jako pilot vkládal vší svoji důvěru do těchto napůl počítačem ovládaných strojů, které měly pomáhat dostat se přes nebesa do vysněných lokalit. Chod stroje se nezdál být nikterak zvláštní nebo nepředpokládaný, přesto se však do systému řízení záhadně vloudil chybový řádek. Poslední, co si z cesty pamatoval, bylo, že trajektorie letu na obrazovce se mírně pozměnila a poté ztratil možnost pilotovat letadlo manuálně. Se zděšením pozoroval, jak si jeho nebeská plachetnice míří svojí vlastní cestou. Když ona cesta nenávratně mířila do zatracení, nahrál onen poslední zvukový záznam, ve kterém se loučil se životem. Ale v poslední chvíli očekávaný náraz nenastal. Nahradilo ho poměrně hladké přistání, kdy bylo letadlo schopno bez pomoci pilota lehce doplachtit na povrch země. Za doprovodu tříštění kovu prorazilo kamenné duny písku a za sebou zanechalo poměrně dlouhou stopu, jak se tisklo k zemi a postupně ztrácelo rychlost.

Trvalo pouhých sedm dní, než kompletně ztratil pojem o čase. Neměl odvahu se do prokletého letadla vrátit, ačkoliv by v něm našel kromě spousty dalších užitečných věcí i kalendář, díky kterému by mohl držet krok s realitou. Jediné, co si z letadla odnesl, byl jeden kanystr naplněný vodou a nějaké zbývající potraviny. Jak ležel vyčerpaný ve svém přístřešku, napůl v pohodlí deky a napůl v písku, úpěnlivě prosil všemocný osud o alespoň drobný kousek naděje. Zhlédl mnoho televizních pořadů, ve kterých odborníci na přežití dokázali z kaktusů a sukulentních rostlin záhadně vytesat vodu, ale jeho snaha zrekonstruovat tento jev vždy skončila neúspěchem nebo drobným zraněním. Opakoval své prosby tak dlouho, dokud jeho slova nezačala znít jako jakási mantra. Svíjel se v křečích a byl naprosto zbaven sil i vší zbylé naděje. Přesto nepřestával prosit, až ho osud skutečně vyslyšel.

Cáry látky na jeho přístřešku odletěly pryč spolu s přicházejícím větrem. Paprsky slunce pronikly dovnitř a začaly ho spalovat na místech, kudy prosvítaly skrz mezery ve zbylé kovové konstrukci. Podíval se ven a uviděl, jak se vrtule jeho havarovaného letadla svévolně otáčí a nepřetržitě zrychlují. To mohla být jeho jediná šance na záchranu nebo také jízdenka do posmrtného života. Nečekal a vyrazil naposledy nasednout do prokletého letadla, které si očividně žilo vlastním životem. Jakmile vstoupil, dveře se zavřely a letadlo za pochodu skřípění kovu nabíralo rychlost. Navzdory četným mechanickým poškozením nakonec dokázalo vzlétnout.

Měl strach znovu vstoupit do kokpitu. Usedl tedy na zem v nákladní části naprosto smířený se všemi možnými scénáři. Nezbývalo než čekat, až si letadlo usmyslí, kam vlastně chce letět. Jeho život byl vydán na milost nebeského stroje. Let trval nekonečně dlouho, ale nezdálo se, že by stroj pilotoval špatně.

Zhruba po hodině cesty byl stále naživu a odvážil se vstoupit do kokpitu. Jak očekával, nikoho tam neviděl sedět a tahat za páčky, mačkat tlačítka, nic. Zvědavost přebila strach a nedovolila mu jít zpátky. Další hodinu v nebesích jen tiše pozoroval, jak se stroj řídí naprosto sám. Jeho letadlo bylo prakticky tím nejlepším pilotem, kterého kdy viděl ovládat řídící přístroje. Hravě se vypořádalo se všemi turbulencemi a svižně vychýlilo kurz, když mířilo směrem k písečné bouři. Zaujal místo kopilota a nechal stroj pilotovat bez jeho zásahu. Po tom, co strávil nějaký čas přebýváním v provizorním přístřešku, sezení v sedačce pilota najednou bylo značně luxusní zážitek. Takový druh klidu a pohodlí nepocítil po velmi dlouhou dobu. Už se necítil v ohrožení. Zavřel oči.

Hladké přistání stroje ho skoro nedokázalo probudit. Když ale nedbale otevřel víčka, nemohl uvěřit, kde letadlo přistálo. To jsou ta pole, na kterých roste překrásný zelený salát. Ta samá pole, po kterých se tak rád procházel. S tím samým stromořadím, zelenavým až běda. Ale záplavu úlevy znovu negoval strach, ještě nebylo vyhráno. Dveře letadla se neotevřely a řídící přístroje mu neumožnily je odemknout. Strach narůstal, když se ozval šum z vysílačky. Příšerně skřípavý strojový hlas následoval a pomalým tempem pronesl následující slova:

„Pamatuj,

že jsi

pouhý smrtelník.“

S vypnutím vysílačky se dveře otevřely a pilot byl volný.