V zaprášené posluchárně přebýval jediný živý tvor, vyjímaje všech těch odporných much, mravenců a pavouků, kteří si náramně užívali opuštěné prostory vysoké školy. Před pár lety si chvíli poseděl v kanceláři za to, že podepsal  svojí oblíbenou židli. Neustále mu ji někdo zasedával, tímto způsobem mohl okupanta alespoň trochu odradit. Třeba by to tolik nevadilo, kdyby otisk té fixy šel ze židle smýt. Pořád tam byl. Načmáraná slova Aleksei Gavrel ale již nebyla potřeba, nikdo jiný totiž do posluchárny už nechodil. Ne do této konkrétní, v tomto světě, ve kterém nuceně přebýval. Ticho prorážely občasné hmyzí skřeky, jak se živočišná říše rvala o kousky jídla povalující se na zemi. Nedokázal určit, ze které řady sedadel vycházely, ze čtvrté, třetí, nebo snad ze všech najednou?

Obrovská přítomnost zvířecí havěti trochu kompenzovala nepřítomností ostatních lidí. Vlastně Alekseie uklidňovala. Měl díky ní totiž jistotu, že na této verzi Země zůstali i jiní živí tvorové, než on. Tiše, ale jistě se ze stropu na svém tenkém laně spouštěl menší pavouk, nejspíš s vidinou lepšího úkrytu. Možná byl jen trochu zvědavý a chtěl si prohlédnout živého člověka z blízka. Předtím, než stihl doputovat až na zem ho Aleksei zachytil v mírně sevřené pěsti. Povolil pěst a podíval se zblízka na tohoto nápadného cestovatele. Pavouk se rychlým manévrem pokusil zachránit, ale když si uvědomil, že mu nic nehrozí, otočil se a všemi svými zvědavými oky se podíval do dvou smutných očí člověka.

„Kdybys tak mohl vědět jak strašné to je.“ Zašeptal Aleksei, snažíc se svým hlasem nerušit bujný hmyzí život v opuštěné posluchárně. Pavouk se ani nepohnul.

„Divíš se, že mě tady vidíš? Řeknu ti proč, jen poslouchej pavouku. Sem jsem chodil strašně rád, přednášky o etymologii byly perfektní. Nevadilo mi, že ten profesor pořád vypadal jako bezdomovec. Na každé přednášce měl neupravené vlasy a takové divné oblečení a taky měl docela hluboký hlas, tím vším mi naháněl hrůzu. Nikdy se netvářil, jako že by mu na jeho fyzickém vzezření nějak záleželo. Nezáleželo mu vůbec na ničem. Kromě lingvistiky, samozřejmě, tak strašně teatrálně mluvil o vývoji slov, sice přeháněl, což není na akademické půdě žádoucí, ale díky němu byla tahle posluchárna přeplněná vysokoškoláky a přihlášky celoročně létaly ze všech možných zemí. Poslouchat ho bylo jako pustit si relaxační playlist na Spotify. Slyšel jsem, že ho univerzita považuje za svůj klenot, no věřil bys tomu?“

Trpělivě čekal na pavoukovu odpověď, ale marně. Nezbývalo, než si představovat že mu rozumí. Ta představa byla poslední záchranou od zešílení, pokud již nezešílel.

„Ano Aleksei, věřil bych tomu.“ Ozvalo se ze zadní řady sedadel. V mžiku se otočil, aby věděl, kdo nebo co ho poslouchalo, ale opravdu nikdo tam neseděl.

„Tak dobře.“ Odpověděl neviditelnému účastníku rozhovoru a připustil si možnost, že zešílel. Některé sedačky byly tak zvláštně ohlodané něčím, anebo naprosto chyběly. Všudypřítomný prach utvářel na povrchu stolů zvláštní chuchvalce, netečné připomínky jeho odloučení od světa. Plíseň v rozích posluchárny se veselila z obrovského množství zdi, které může v příštích měsících osídlit. Byl to smutný pohled, ale interiér všech ostatních budov byl v naprosto totožném stavu. Obrazy na zdech vydýchávaly svoje poslední barvy. Dřevěné rámy trouchnivěly a s rostoucí přítomností červotočů ztrácely sílu obrazy držet. Takto se všechno hezké nebo užitečné postupně měnilo v nelíbivý odpad. Pavouk se ani nehnul.

„Víš já jsem si prostě z celého srdce přál, aby sem nechodilo tolik lidí. Špatně se mi pak dýchalo, kašlání nebo kýchání ostatních mě nedovolilo se pořádně soustředit a dělat si zápisky. Bylo to strašné, příšerné, takové množství lidí na jednom místě, ani jsem si pořádně neměl kam sednout. Ale mnohem horší je tohle.“ Zvedl levou ruku a dlaní pavoukovi ukázal na pódium posluchárny. Všechno se hroutilo, ztrácelo svůj význam, ztrácelo smysl své existence.

„Co z toho je skutečné? Jsi ty vůbec skutečný?“ Aleksei tentokrát nečekal na odpověď. Zvedl se ze svého podepsaného místa a nechal pavouka doputovat tam, kam měl původně namířeno. Snažil se dávat velký pozor, aby při svém odchodu nezašlápl nějakého nešťastníka pochutnávajícího si na drobcích jídla. Opatrně kráčel a díval se při tom na své děravé tenisky, ten pohled mu vháněl slzy do očí. Co všechno byl dal za to, kdyby si je mohl nechat dát opravit, dal by opravdu všechno. Nebo kdyby si rovnou mohl koupit nové, v obchodním centru by pak zašel na Frappuccino do Antikavárny. Možná by se dal do řeči s někým z jeho univerzity, kdyby tam náhodou pobýval také. Ne možná, určitě.

„Chtěl jsi to tak, či snad nikoliv?“ Zahřměl mužský hlas z místa, kde předtím Aleksei seděl. Za jeho zády se pavouk nerozhodl odcestovat pryč, ale proměnil se v lidského tvora, který nyní seděl na jeho sedačce. Pomalu se otočil, nebyl však vyděšen. Pakliže tento svět není realita, nemůže od něj nic reálného očekávat. A skutečně na místě seděl ten samý otrhaný muž, kterého jeho univerzita považovala za svůj největší klenot. Až tehdy, když ho spatřil, pocítil vyděšení. Pobavený profesor vytušil Alekseiovu dočasnou ztrátu řeči a tak zahájil monolog: „Chtěl jsi méně studentů v auditoriu, tak tady není ani jeden.“ Zasmál se. Díky mistrovské konstrukci posluchárny se dunivá vlna škodolibého smíchu ozývala ze všech stran.

Dýchal zhluboka. Tohle není skutečné, říkal si Aleksei ve svojí hlavě. Ale stejně se musel zeptat, když už měl koho: „Profesore, je tohle skutečné?“

„Ach ano, tu otázku ti rád zodpovím,…“ Učinil pauzu uprostřed věty a z kapsy své otrhané vesty vytáhl krabičku cigaret. Jednu si zapálil, chvíli požitkářsky pokuřoval a rozhlížel se kolem a pak pokračoval: „skutečně je to ve tvojí mysli. Zříš? Ve skutečném světě neholduji nikotinu. Nebo snad ano?“

„No dobře ale proč jsem tady?“

Profesor se přestal rozhlížet po posluchárně a upřel zrak na Alekseie. Z jeho očí vyčetl, že v něm bují něco mezi smutkem a zděšením. Poté poskytl odpověď: „Skromnost je úžasná vlastnost, která celé věky poháněla náš svět. Jistě, jednotlivec ze své skromnosti materiálně benefitovat nebude, ale kolektiv, ten ano. Zkusil jsi žít ve světě, kde je vše, co vidíš, jen a pouze tvé. Ujmi se této individuální lekce a nikdy na ni nezapomeň.“

„Takže už můžu jít pryč?“ Zeptal se Aleksei nadšeně. Zavřel oči doufajíc, že až je znovu otevře, probudí se v tom starém světě plném lidí.

„Kam byste šel kolego, zavolal jsem vás sem kvůli tomu mistrovskému dílu na jedné ze židlí ve čtvrté posluchárně.“

Otevřel oči a profesor na něj stále hleděl. Chvíli trvalo, než jeho orientační smysl začal znovu fungovat a poskytl mu možnost přesněji určit, kde se právě teď nachází. Nebyli v polorozpadlé posluchárně plné hmyzu. Žádné stopy po jakýchkoliv chuchvalcích prachu. Vlastně byli úplně někde jinde, než předtím. Seděli v kanceláři, kde byl Aleksei kvůli svému podpisu, kterým očividně poškodil majetek univerzity. Profesor v kancelářském křesle za dřevěným stolem pozorně čekal na odpověď.

„Omlouvám se, byla to chyba.“ Vyhrkl. „Pokusím se to co nejlépe vyčistit.“

„Dobře, jsem velice rád, že jsme měli tento rozhovor.“ Pousmál se profesor.

„Jaký rozhovor?“

„No přeci ten o skromnosti.“