Děj skutečného hororu jsem si vždy představoval jako tmu, kdy nekompromisní temnota pohltí všechno světlo. Postavám k přežití nezbývá nic jiného, než se spolehnout na své slabší smysly. Proto by mě ani ve snu nenapadlo, že skutečný horor bude nekonečné světlo. Abych vám to vysvětlil: minulý měsíc v naší vesnici nenastala noc. Nebydlím na Sibiři, ani v žádné takové části země, kde by tento úkaz byl běžný. A díky vzdálenosti od velkých měst byly noci v Letnieshir vždy příjemně temné a hlavně plné hvězd. Jenom celý červen prostě žádná hvězda vidět nebyla, s výjimkou jediné, slunce.

Boží znamení věčného dne nás vskutku navštívilo prvního června. Když jsem si o tom zpětně četl, nikde jinde v okolí stovek kilometrů nikdo nehlásil podobný fenomén. Vědecký blog, který tuto informaci uvedl, nedošel k žádnému závěru. Žádné vysvětlení, jak je možné, že se věčný den objevil na jednom jediném místě planety a k tomu mimo Severní polární kruh. Starosta to ale viděl jako jedinečnou příležitost zachytit pozornost cestovatelů a turismem přivést do kasy nějaké další peníze. Místní podnikatelé – přesněji dva chlápci, co vlastní večerku na náměstí, a jedna starší žena, co provozuje motel na okraji vesnice – to nazývali Jasný pátek.

Vyhlídky na ekonomický růst vesnice byly skutečně skvělé a první dny nás navštívily mraky cestovatelů. Osobně jsem byl rád, že moje rodná vesnice prosperuje. Přes den nakupovali jako zběsilí – pohlednice, magnetky, jakékoliv připomínky Letnieshir, které jim přišly pod ruku. Brzo nato všechny suvenýry nemilosrdně vykoupili. V “nočních” hodinách si návštěvníci fotili selfíčka u kostelní věže, na které hodiny sice ukazovaly noc, ale žádná nebyla.

Hned druhý den po vypuknutí světelné zkázy začal starosta za přemrštěnou cenu nabízet bílá trička s potiskem kostelní věže a nápisem Věčný den v Letnieshir. Chodíce po náměstí s prodejním vozíkem pronášel: „Přijďte si koupit kvalitní trička s potiskem Letnieshir, jedinečný jev si zaslouží jedinečnou památku, kterou si vzít domů.“ Šla na dračku. Majitelé večerky se mu rozhodli konkurovat a z kufru svého auta učinili pojízdný obchod. Nedbale zaparkovali na frekventované cestě ke kostelu a vydělali spoustu peněz prodejem pamětních mincí se symbolem slunce. Na zadní straně mince byla vyryta věta „Letnieshir, domov slunce“. Přišli ještě s přemrštěnější cenou než starosta. Pokřikovali, že pamětní mince jsou ze „zlata“. Nevěřil jsem jim už to, že jejich pečivo je čerstvé a ne rozmrazené. Natož abych jim věřil to zlato v mincích.

Jako by si teď někdo na tento měsíc chtěl vzpomenout. Postupem času šlo na obličejích prodejců jasně vidět nedostatek spánku. Kruhy pod očima byly první předzvěst hrozící katastrofy. Druhou předzvěstí bylo stupňovitě se horšící chování místních vůči turistům. Turisté si mohli vybrat opustit místo věčného dne, ale místní ne. Měli zde své práce, rodiny, celé jejich životy byly nyní naplněné nekončícím světlem. Nešlo se před ním schovat. Každý den zářil snad ještě jasněji a zářivěji než včera.

Uběhl týden. Všechny sebemenší škvíry v domech byly prosluněné. Pronikající zář neumožňovala usnout. Marně jsem se snažil pomocí masky na spaní dopřát své mysli trochu regenerace, ale nebylo to možné. Hodiny jsem ležel a snažil se zabrat. Ale světlo bylo mým očím přítomno i tehdy, když jsem si s maskou na spaní lehl břichem na postel a zabořil hlavu do polštáře. Z božího znamení se po týdnu stalo boží prokletí.

Slogan Jasný pátek nejprve zněl tak sebevědomě a radostně, ale teď nám všem naháněl hrůzu. Nejenom nám, i těm turistům, kteří se po probdělých nocích rozhodli opustit Letnieshir. Další průběh nešlo moc dobře předvídat. Davová spánková deprivace spojená s abnormálně jasným svitem slunce ještě nikdo nezažil. Nemohu uvěřit, co všechno se v následujících týdnech stalo. Nedokázali jsme naši mysl připravit na totální oslepující chaos. Nastal po druhém týdnu.

Od učitelů jsme slyšeli, jak je sluneční světlo báječné – fotosyntéza, vitamín D, fotovoltaika a tak dále. Ale tohle bylo příšerné, devastující, ten nejhorší druh zákeřného světla, jaký kdy existoval, přišel potrestat Letnieshir za jeho chamtivost. Zvířata se zbláznila. Psi celé dny do vyčerpání štěkali na proradnou hvězdu způsobující bolest. Něco venku začalo hořet, ale vesmírné oslepující těleso znemožňovalo bezbolestně nahlédnout z okna. V suterénu nebylo záchrany, všechny sklenice se zavařeným ovocem bublaly za přítomnosti nelidského horka. Deset šátků přes oči vás nezachránilo.

Ďábelskou září promlouvalo samo neštěstí, křičelo a smálo se nám svými paprsky. Někteří šli ven a okamžitě oslepli. Plačíc zmateně kráčeli po ulicích a hledali dveře svého domu. Někteří slepí u mého okna křičeli o pomoc. Poznal jsem hlas starosty, který se úplně zbláznil a v té spalující záři stále nabízel trička. „Jedinečný jev,“ opakoval zdevastovaným hlasem, „jedinečná památka“. Kola jeho prodejního vozíku v intervalech skřípala zlomyslnou symfonii pro celou vesnici.

Opustit dům znamenalo smrt, tak jsem se krčil v rohu své koupelny, protože tam nebylo okno. Vůle žít nedovolovala mozku provést příkaz otevřít oči. Ten, kdo ji neměl, byl teď naprosto slepý.

A to byl Věčný den v Letnieshir. Měsíc, na který věčně toužím zapomenout.