Samota. Stěhování vždycky následoval ten pocit opuštění. Poslední rok jsem neměl moc štěstí. Několikrát jsem se musel stěhovat do horšího. Až už nic horšího nebylo k dispozici. V tomto kontextu to může znít až komicky. Ale miluji velké domy. Jeden obývák je málo. A jedna ložnice? Utrpení to vidět.

Minimalistické moderní bydlení se stalo mým nepřítelem. Ty newyorské byty jsou vrchol. Proto si celý život šetřím na pořádný dům. Náklady jsem snížil na absolutní minimum. Kupuji nejlevnější jídlo. Někdy se tak zasním a představuji si. Mohutné mramorové sloupy uprostřed dvoupatrové vstupní haly drží těžkou střechu rezidence, paláce, mého budoucího štěstí. Zdi pokrývají fresky s antickými motivy a jsou široké třetinu metru. Exotické dřevo pode mnou skrývá podlahové topení. Na okenních rámech si vyhrál ten nejlepší truhlář. Ach ten krásný vzduch! Obklopuje mě vůně obrovského domu.

Nejsem jediný, kdo má takový koníček. Znám skupinu lidí sdílející vášeň pro velké domy. Jmenuje se NER. Ta zkratka nese slova Not Enough Rooms. Je to fráze, kterou si členové skupiny navzájem řeknou, když vstoupí do nevyhovujícího domu. Netrvalo dlouho, než jsem se začal účastnit jejich setkání. Scházeli se každou neděli a obdivovali nové monumentální projekty, které chtějí miliardáři podle šílených stavebních plánů přivést na svět. To se počítá jako umění, ne? Obdivovali jsme umění. Zlatým grálem našich ambicí byla stavba The Manor v Los Angeles. Nikdo z nás v tomto životě nenašetří 150 milionů dolarů. Ale bylo hezké vědět, že na této planetě stojí dům se 123 pokoji.

S Richardem jsme byli nerozlučná dvojka. Byl to nepřekonatelný optimista. I když se mu hroutil život, choval se, jako by měl všechno pod kontrolou. Když ho jeho žena nakonec opustila, začali jsme se vídat i mimo skupinu. Měl velké pochopení pro moji spořivost. Takto si také celý život šetřil. Byl o dost starší než já a jeho rezidence se v té době už stavěla.

Byla to velkolepá stavba. Kombinace nabarvené oceli a betonu zanechávala obrovský dojem. Střecha byla z mědi a byla naprostým vrcholem umění. Při vstupu dovnitř se na vás zespodu pousmály parkety ze sekvojového dřeva. A těch úžasných pokojů! Muselo jich být snad čtyřicet.

„Not enough rooms,“ zavtipkoval jsem, když jsem si ten majestátní interiér poprvé prohlédl.

„Dáš si víno? Mám tady na oslavu jedno Château d’Yquem,“ nabídl Richard. Předtím mi o tom víně říkal – koupil ho v roce 1995, aby ho následně otevřel po kolaudaci vysněného domu.

„Jasně! A projdeme všechny pokoje?“ Nešlo se nezeptat. Nadšení ze mě doslova syčelo.

„Jestli neztratíme dech v polovině trasy, tak ano,“ pousmál se a vyrazil pro víno. Samozřejmě že měl vinný sklípek. Ta rezidence měla snad všechno – od rozsáhlého podkroví po několik menších místností v suterénu, včetně trezoru, bezpečnostního úkrytu a kina.

Odešel a byl pryč značně dlouhou dobu. Neměl jsem tušení, jak daleko ten vinný sklep je. Možná byl místo pod domem někde v útrobách enormní zahrady. Započal jsem průzkum domu bez svého průvodce.

Ty nejbližší dveře skrývaly skladovací místnost. Prázdné police na stěnách a úložné boxy pod nimi zely prázdnotou. Byla to pustá, ale velmi rozměrná místnost, která čekala na svůj význam. Ale i přes viditelnou prázdnotu jsem cítil, že je plná.

Čtyři různé dveře na pravé straně propojovaly skladovací místnost se zbytkem domu. Opět jsem vybral ty mně nejbližší. Jejich otevření následovala směsice naprostého úžasu a zmatení.

Tady je to domácí kino? Mělo přeci být v suterénu.

Přede mnou se rozprostřelo to nejvelkolepější kino, jaké může jeden doma mít. S prohlubující se podlahou sestupovaly řady červených sedaček po osmi. Obrovské krémové plátno na konci místnosti nebylo čtvercové. Byl to jeden velký visící ovál.

Sedačky byly obráceně. Opěrky zad byly prohozeny s částí na sezení a díky tomu vypadaly jako lehátka. Uklidnilo by mě, kdyby to byla nějaká podivná opalovací místnost a ten ovál imitoval reálné slunce. V obrovských domech je možné vše. Ale tak to nebylo.

Ještě víc mě znepokojilo, když se na pravé straně kina znovu objevily čtyři naprosto totožné dveře. Ani se nesnažily přizpůsobit zkosené podlaze. Ty vzadu prostě visely metr nad zemí. Opět jsem vybral ty nejbližší.

Nic k vidění. Jen schodiště sestupující směrem dolů. Zavřel jsem je a přešel ke druhým dveřím. Opět nic – jen schodiště stoupající do druhého patra? Začal jsem pochybovat o schopnostech architekta. Když projdu prvními dveřmi, možná najdu vinný sklípek a Richarda.

Znovu jsem je otevřel a v ten moment se mi zamotala hlava. To, co jsem předtím viděl, tam chybělo. Přede mnou byla naprosto holá místnost.

„Mám to víno! Jsi tady?“ Tlumené volání vycházelo ze stropu.

Běžím k druhým dveřím, chci vyběhnout nahoru. Orientační smysly selhávaly. Otevírám je. Tentokrát tam není vůbec nic. Dveře vedou přímo do prázdné stěny.

Otočit se a jít zpátky by byl nejrozumnější nápad. Ale vstup do kina tam už nebyl. Tento dům si se mnou hraje. Zbývají poslední dveře. Zpoza nich vychází světlo.

Za nimi jsou prostory plné přístrojů. Prosklené stěny násobí sluneční svit a oslepují. Tyhle dveře ne.

Zpátky v šeru kina ztrácím naději. Tento objekt je živoucí optická iluze. Rezidence, proč mě káráš za moji zvědavost?

Čtvrté dveře se samy otevírají.

„Dost iluzí!“ poroučím domu.

Odpovídá cinkání. Monumentální ocelové srdce. Vibrace vycházejí ze všech zdí. Z dveří začíná téct voda. Vodopád zaplavuje kino.

„Zastav to! Projdu těmi dveřmi!“ křičím.

Cinkání ustane. Voda zmizí.

Vcházím dovnitř.

Místnost z modrých dlaždic. Černé škrábance. Krychle klesající ze stropu. Voda levituje. Bazén bez gravitace.

Proplavu. Nemohu dýchat. Znovu cinkání. Světlo. Oválné okno. Betonová chodba. Okno se zavírá.

Za mnou se otevřou dveře. Skladovací místnost. Zase začátek.

Richard stojí s vínem v ruce.

„Jak dlouho jsi na mě čekal?“ ptám se.

„Ani minutu. Byl jsi jen v místnosti na nářadí.“

„Je něco o tomhle domu, co nevím?“

„Spousta věcí,“ pousměje se.

Mluví o plánech. O umění. O kyvadle z mědi.

Znovu slyším cinkání.

Po té zkušenosti jsem se s ním přestal vídat. Opustil jsem skupinu NER. Dodnes nevím, co se ten den stalo. Halucinace? Nebo skutečné srdce domu?

Jedno vím jistě: láska k velkým domům může svého nositele přerůst – a ovládnout.